Období: červen 2017

Zdá se, že pražské kavárně a s ní spojenými mainstreamovými médii je dobrý každý prostředek, jak zabránit zvolení Miloše Zemana na druhé funkční období. Začalo to Michalem Horáčkem, který byl před časem pasován do role hrdinného rytíře, jenž se vítězně utká s nenáviděným sokem a za ovací té lepší a osvícenější části národa slavnostně vstoupí na Hrad. Sázka na sázkového milionáře nevyšla – ukázalo se, že příliš okaté tlačení na pilu se v národě nesetkává s velkým pochopením a že voliči nemají rádi ani to, když se někdo snaží dělat účet bez hostinského. Předskokan Horáček byl tedy v tichosti odejit a dnes se k němu nikdo z jeho bývalých podporovatelů nehlásí. číst dál

Klasické ekonomické teorie mají vážného konkurenta! číst dál

Je zábavné pozorovat, jak se mainstreamová média chovají poté, co televize Prima odvysílala čtyřdílný dokument o ruském prezidentovi Vladimíru Putinovi. Například neustále vytrubují, jak to bylo celé nudné a nezajímavé, divák se prý nic nového nedozvěděl a vlastně se nebylo na co dívat. Pak se ovšem nabízí otázka, proč se kvůli takovému nezáživnému pořadu dělá v našich médiích tolik povyku, resp. proč jsme svědky té horečnaté snahy přičinlivých ideologických poskoků o to, aby lidé u nás nepodlehli „ruské propagandě“ nebo – nedejbože! – nezačali dokonce pochybovat o správnosti oficiální linie, podle níž je Putin ztělesněním všeho zla. Domnívám se, že prvotním důvodem této paniky je strach z Putina, přesněji řečeno z toho, že čeští diváci měli možnost vidět politika, který mluví rozumně a srozumitelně, disponuje tím, čemu se říká zdravý selský rozum, ve svých slovech a činech se nenechává omezovat politickou korektností a navíc – ó hrůzo! – věří v Boha a svůj úřad chápe jako službu národu. číst dál

Měl jsem trochu obavy, zda životní příběh Světlany Allilujevové nebude napsán způsobem, na jaký jsme bohužel u životopisů známých osobností zvyklí. Naštěstí se hned od prvních stránek ukázalo, že Rosemary Sullivanová se své pověsti perfekcionistky a autorky, důsledně vycházející pouze z ověřených zdrojů a vyhýbající se jakýmkoli „drbům“ a „zaručeným pověstem“ těší plným právem – Stalinova dcera je vzorovou ukázkou toho, jak by měla literatura faktu vypadat. Absence všeho, co by mohlo zavánět senzacechtivostí, však v žádném případě neznamená, že by snad kniha byla nezáživná a nudná. Naopak! Málokdy jsem se v tomto literárním žánru setkal s tak čtivou a troufám si říct i napínavou publikací. Jednoznačně se v ní potvrzuje pravdivost známého Moliérova výroku, že „nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta“. číst dál

Волны на реке číst dál

Nemyslete – Česká televize to udělá za vás! číst dál

Po Listopadu 1989 se jim říkalo převlékači kabátů. Byla to zkrátka taková dobová móda, kdy se z komunistů a estébáků stávali demokraté a národ jim to baštil i s navijákem. To, že je takový přerod z grázla na dobráka nemožný docházelo tenkrát málokomu, nejspíš proto, že lidi ve své většině mají krátkou paměť. A nejen to – oni přímo úmyslně a dokonce rádi zapomínají, samozřejmě ke své vlastní škodě, neboť politici s touto lidskou vlastností kalkulují a s oblibou ji využívají. Mám dojem, že dnes se znovu vrací ona osvědčená polistopadová taktika výměny obnošené garderóby, tentokrát za přizpůsobivé sako koblihové korektnosti, kdy z převlékacích kabinek stranických sekretariátů vychází rádoby nové tváře. Jistě, šaty dělaj člověka a politika tím spíš, ale bez přičinlivé pomoci nás, společensko-politických sklerotiků, by to těm manekýnům sotva mohlo procházet. Zaorálek prostě zůstane Zaorálkem, i když si uváže zbrusu novou kravatu a v televizi začne říkat pravý opak toho, čím nás krmil včera a jestliže ho neprokoukneme, pak to je jen a pouze naše vlastní blbost. Ale začnu Šafrem. číst dál

Měsíc za mraky číst dál

Z á v o d y   s   h l a d e m číst dál

Новая мода číst dál

N o v á   m ó d a ? číst dál

Studna na hradě – číst dál

Dvěma základními stavebními entitami, na nichž tento výjimečný literární thriller stojí, jsou strohá popisnost a výrazová uměřenost, obě doplněné o hluboký psychologický ponor do nitra jednotlivce i společnosti jako celku. Pozorný čtenář si uvědomuje křehkost a zranitelnost naší civilizace, která spočívá na vratkých základech naprostého zrelativizování všech mravních hodnot a jejíž institucionální mašinérie se rozbujela do tak obludných rozměrů, že si již žije vlastním životem a determinuje takřka veškeré lidské konání. Nelze se pak příliš divit tomu, že z takovéhoto společenského podhoubí vyrůstají osoby s psychopatickými rysy, ohrožující své okolí tím víc, čím jsou inteligentnější. číst dál

T o   z n í   v í c   n e ž   l á k a v ě číst dál

Две радуги – číst dál

Konec hry? číst dál

M i s s   U n i v e r s e číst dál

N e m o h u   s e   p o ř á d   z b a v i t číst dál

V souvislosti s muslimskými teroristickými útoky (především tedy s těmi posledními v Anglii) mne zaráží, že se ještě nikdo nezamyslel nad jednou vcelku logickou a nabízející se otázkou. Mám pro to jediné vysvětlení – odpověď na ni by mohla být natolik šokující, že se britští i evropští politici raději tváří, jako by tento scénář možného dalšího vývoje vůbec nepřipadal v úvahu. Ustálená teorie o zradikalizovaných jednotlivcích, v žádném případě nereprezentujících názory a postoje většiny jejich umírněných souvěrců, kteří přijali evropské hodnoty a od nichž tudíž nehrozí žádné nebezpečí, je pro uchlácholení znepokojené veřejnosti jistě lákavá. číst dál

Немой фильм číst dál

В о д я н а я   л и л и я číst dál

Ostrá jako břitva – detektivka jak má být!  číst dál