POVÍDKY

Z Petřína má zmizet socha předního představitele českého poetického romantismu  číst dál

Co se skutečně stalo aneb zfušovaná práce MI6! číst dál

Volební studio České televize! číst dál

Vítejte ve volebním studiu ČT! číst dál

Pan Dobroděj Čáp byl velký lidumil, rád pomáhal svým spoluobčanům a snažil se, aby každý den udělal nějaký dobrý skutek. Hřálo ho u srdce, když viděl, že ze svých těžce vydotovaných peněz může pomoct těm, kteří takové štěstí jako on neměli a k žádným dotacím se neprotunelovali. Jednou ho napadlo, že konat dobro pro jednotlivé lidi je sice pěkné, ale mnohem lepší by určitě bylo pomáhat takříkajíc ve velkém, přijít s něčím, co by potěšilo celé davy. Co by to ale mělo být? Čápa napadlo, že rodiny s malými dětmi u nás nemají dostatečné sportovní vyžití, konkrétně je málo koupališť a mělo by se s tím něco dělat. Přemýšlel a přemýšlel a nakonec přišel na to, že jedno takové koupaliště (ba přímo plavecký areál s mnoha bazény, brouzdališti pro dětičky, umělými vodopády, delfináriem a obřími akvárii s mořskými příšerami) postaví. Dodejme ještě, že ho k tomuto záslužnému skutku nevedla zištnost, chamtivost či dokonce touha po zbohatnutí, takové přízemní cíle rozhodně nikdy neměl, naopak – jeho největší odměnou bude spokojenost návštěvníků a radost v očích malé drobotiny, které se konečně splní její sen a bude si moci po libosti zadovádět ve Žraločí zátoce a užít si vodních radovánek. Ano, takový byl pan Čáp Dobroděj! číst dál

NOVINÁŘ: „Pane Babiši, mám pro vás zajímavou informaci...“ číst dál

Byl to pohřeb, jakému se v našem městě říká „velký“. Je zajímavé, že opačné adjektivum se nepoužívá – „malých“ pohřbů zkrátka není. Asi proto, že by bylo nevhodné a snad i neslušné říkat, že X. Y. měl malý pohřeb, zatímco A. B. velký. A tak jsou u nás pohřby buď velké, nebo bezadjektivní. číst dál

Porada generálního štábu České lidově-demokratické obrazovky k volbám v USA číst dál

„Takže vy byste si přála...“ číst dál

Milan Ch.: „Čest práci, soudruzi!“ číst dál

Byl jsem „předvolán“. Je to slovo, které si ty uvozovky zaslouží, protože není české, resp. vymysleli jej lidé, kterým říkáme kravaťáci, límečci či inkousti a zařadili ho do standardní výbavy úřední komunikace vrchnosti s poddanými. „Jste předvolán na... dostavte se proto... za účelem podání vysvětlení...“ Razítko, podpis, jakýsi nóbl papír, jemuž vévodil státní znak – na chvíli se ve mně vzedmula vlna pýchy, že já, obyčejný Honza ze zapadlé vesnice, stojím nějakému úřadu za to, aby mě takto oficiálně kontaktoval. Pak jsem si ale uvědomil, že pokud kancelářský límeček něco někomu pošle, pak to nedělá z vlastní iniciativy, ale na příkaz nějakého většího zvířete, které k tomu dostalo příkaz od někoho, co sedí tak vysoko, že tam obyčejný smrtelník ani nedohlédne. Když jsem byl na vojně, říkalo se tomu „zákon padajícího lejna“, který je, jak známo, univerzální a platí bez ohledu na politické systémy. číst dál

Zápis z tajné porady oddílu kpt. Mlynaříka při 5. správě Ministerstva vnitra pro odhalování organizovaných webových stránek. číst dál

(Praha – Nuselský most, 9. 2. 2015, 9:12) číst dál

PROVOLÁNÍ K NĚMECKÉMU NÁRODU číst dál

Zápis z porady „Enviromentálního krizového centra pro tvarování veřejného mínění se zaměřením na mediální obraz premiéra“: číst dál

Byla to v Německu velká sláva v to úterý 8. prosince. Samozřejmě, již od rána se vědělo, že ten slavný a historický okamžik přijde právě dnes, přesto jásot, který propukl přesně v 17:32 středoevropského času, tedy v okamžiku, kdy byly miliontému návštěvníku v Berlíně slavnostně sňaty otisky palců, byl nepopsatelný a jediné oko mezi přítomnými německými sluníčkáři nezůstalo suché. Dá se říct, že teprve teď zaskočeným evropským politikům dochází, jaký geniální protigambit se Angele Merkelové podařil. Německo se díky její prozíravosti a taktickému kalkulu stává zemí, která od úterý disponuje prvním milionem pracovních sil, připravených udělat svoji novou vlast ještě krásnější a bohatší. Je celkem veřejným tajemstvím, že mezi těmito nově příchozími je naprostá většina prvotřídních odborníků z oblasti vědy, lékařství a moderních technologií, přičemž zbytek tvoří vysoce kvalifikovaní dělníci nejrůznějších profesí. číst dál

Stalo se to před pár dny. Na naše gymnázium zavítala lektorka z neziskové organizace Stop xenofobii!, a spolu s ostatními byla i naše třída školním rozhlasem vyzvána, aby se přesunula do jídelny, kde se uskuteční přednáška s názvem Mladí se nebojí ukázat červenou kartu xenofobním náladám ve společnosti. Rozmrzele jsme se tedy odebrali dolů do školní jídelny, kde právě probíhalo uvítání paní lektorky, která se poté posadila za vyvýšený stůl a začala se svým proslovem: číst dál

Ptáci se sice zvedli, ale jen proto, aby poodlétli na nedalekou břízu a hlasitě dávali najevo své rozhořčení. Bylo to početné hejno - větve břízy, náhle obtěžkané černými plody, se klátily na všechny strany, třebaže panovalo úplné bezvětří. číst dál

Asi jsem právě usnula, protože jsem si v první chvíli pomyslela, že se mi to jen zdálo. Veliká rána! Přemýšlela jsem, jestli nemám vylézt z postele a jít se podívat po bytě, třeba spadla nějaká kytka nebo se stalo něco v koupelně... Ale ne - ta rána byla tak silná, že... samozřejmě, pokud se mi to tedy jen nezdálo. Je možné, že to bylo v bytě nade mnou, jak bydlí ten potrhlý chemikář, co... Třeba ale není takový hlupák, za jakého ho mám, určitě ne, každý může mít své záliby a on má prostě tu chemii... Vypadá divně, to ano... no, divně, každý nějak vypadáme a on vlastně zas tak divně... je to zkrátka takový samorost, žije si tak nějak po svém a že si z lidí nic nedělá, to je přece spíš pozitivum než... Snad je i trochu sympatický, takový normální kluk to je, ty džíny, co nosí snad pořád, no dobře... ale jinak - vždy pozdraví, na nic si nehraje, i když by asi mohl, má dva tituly a navíc za mnou nedolézá jako jiní, co pořád... číst dál

(22.10.2015 - Praha) Redaktorům našeho deníku Zítra bude HŮŘ se podařilo získat exkluzivní materiál, z něhož je patrné, že tzv. uprchlická krize hýbe nejvyššími patry naší politické scény. Jedná se o záznam porady na nejmenovaném ministerstvu, na níž se řešila „problematika výchovy k uvědomělému vítání běženecké různorodosti v podmínkách vzdělávacího procesu“.  číst dál

Ne, v tom musí něco být. Aby šéfredaktor svolal neplánovanou poradu, to se naposledy stalo... no vida, už si ani nemohu vzpomenout, kdy to vlastně bylo naposledy. číst dál

"A nechcete to přece jen nechat na... na později?" číst dál

Stál jsem na mostě Legií a spolu s davem přihlížejících sledoval pražský maratón. Přesněji řečeno, čekali jsme, až se objeví první běžci, k čemuž mělo dojít každou chvíli. A opravdu - náhle jsem zaslechl tleskání a povzbuzující výkřiky a uviděl skupinu asi osmi mužů, jak se k nám rychle blíží. Všichni byli černí jak uhel a jejich zpocené tváře se leskly v poledním slunci. Proběhli kolem nás tak rychle, že mě v první chvíli napadlo, že to snad ani nejsou maratónci, ale sprinteři. Za nimi vězela obrovská mezera - žádný z jejich soupeřů nebyl v dohledu. Neudržel jsem se a obdivně pronesl k muži, stojícímu vedle mě: číst dál

Já vám, pane redaktore, vopravdu nevím, jestli vo něm mám mluvit. To víte, doba je dneska všelijaká, myslím ta politická korekce... co? Jo ták, máte pravdu, korektnost... Lidi prostě nemůžou mluvit tak, jak jim zobák narostl, ale furt musej dávat pozor na jazyk, co na něm mají... jako né na tom jazyku, ale na srdci a potom teprve na jazyku - Co? Vopravdu se nemusím bát? No já nevím, hlavně tam nikde nepište moje jméno, to by byl takovej průšvih! No tak jo...Když se mě, pane redaktore, ptáte pořád na toho Hitlera, vono se vo něm dneska povídá ledacos, ale řeknu vám, já ho znala hezkejch pár let a tak vím, že člověk nemůže věřit všemu, co kde slyší, protože některý lidi jsou hrozný svině a pomlouvají, kde můžou. Nechci se ho nijak zastávat, to né, měl svoje chyby, ale kdo je nemá, že... číst dál

Sherlock Holmes se ponořil do jejich pročítání a okolní svět pro něj jakoby přestal existovat. Uplynula čtvrthodina, pak půlhodina a můj přítel stále s napjatým výrazem ve tváři zkoumal spis. Některé stránky jen zběžně přehlédl, u jiných se zastavil déle, občas si napsal nějakou poznámku nebo se s pohledem upřeným ke stropu na chvíli zamyslel. Lestrade se na mne občas rozpačitě podíval nebo si nervózně poposedl, já jsem ho ale pokaždé mimikou očí vyzval, aby zůstal v klidu. Náhle Holmes hodil papíry na stůl a vykřikl: číst dál

Případ, se kterým hodlám na následujících stránkách seznámit své ctěné čtenáře, se udál krátce poté, co jsme se s Holmesem vrátili do Londýna po delší nepřítomnosti, způsobené děsuplnými událostmi, jejichž obětí se měl stát sir Henry Baskerville. I když jsme se vraceli jako vítězové, neboť krutý a rafinovaně vynalézavý zločinec nakonec neušel svému trestu, byli jsme zároveň nanejvýš vyčerpáni. Zatímco však mému příteli stačily pouhé dva či tři dny na to, aby se mu vrátila obvyklá tělesná kondice a duševní svěžest, já jsem na tom byl podstatně hůř. Několikatýdenní pobyt v tajemném a krajně nehostinném prostředí, neustálý pocit jakéhosi iracionálního nebezpečí, obklopujícího každý náš krok jakož i hrůzné vyústění celé záhady, kdy se ukázalo, že vrahovi sloužil jako smrtící “nástroj” obrovský pes - to všechno zapříčinilo, že mé do krajnosti vybičované nervy se nechtěly jen tak uklidnit. Velká fyzická zátěž, jíž byla moje robustní tělesná schránka vystavena častými a dlouhými výpravami po bažinatém okolí baskervillského zámku, měla zase za následek to, že se u mě po delší době relativního klidu opět objevily symptomy nemoci, jejíž původ sahal až do časů mého dávného pobytu v nehostinném Afghánistánu. Vůbec jsem se tedy nemohl divit své ženě, když vzápětí po polibku na uvítanou rezolutně prohlásila, že nejméně na dva týdny je se všemi dobrodružstvími konec, neboť můj žalostný stav vyžaduje důkladný odpočinek. Načež se s láskyplnou starostlivostí i neúplatnou důsledností začala věnovat mé léčbě. číst dál

Českým ultramonopolním antiúřadem zmítá v posledních dnech aféra, charakterizovaná vzájemným osočováním spojeným s množstvím trestních oznámení pro pomluvu a nactiutrhání.Deníku Alte Front Gestern se podařilo zjistit ze zdroje, který si přeje být jmenován, že sekretářka generálního ředitele Jiřího Běláska Naděžda Hnidopišová obvinila vedení úřadu a konkrétně i svého nadřízeného z přípravy státního převratu. Podle ní jsou totiž do vedení úřadu přednostně přijímáni lidé, zabývající se entomologií. Entomologem je prý i sám generální ředitel. číst dál

… Hlavně zachovat klid a nenechat se ničím rozptylovat, zvláště ne nějakými slabošskými pocity. Vždyť je to jen rutinní zákrok, který určitě zvládnu. Jediný problém je snad v tom, že dnes to dělám poprvé a tak mám trochu trému. Je tu ale se mnou šéf a kdybych něco přece jen zpackal, tak nad tím jistě přivře oko. No vida, teď se na mne povzbudivě usmál, pacientka je už v narkóze, takže se do toho dám. číst dál

Nevím, jak k tomu mohlo dojít, snad jsem byl tehdy nějak zamyšlený nebo roztržitý, těžko říct - prostě jsem vstoupil do vozovky bez toho, abych se rozhlédl. Skřípění brzd, které jsem vzápětí uslyšel, bylo tak nečekané, že jsem si bezděčně sáhl na srdce a zůstal stát jako omráčený. Řidič na mě troubil, když jsem se ale nehýbal z místa, vystoupil z auta a rychlými kroky ke mně přišel. Byl pochopitelně rozzlobený, zároveň jsem však na jeho tváři viděl i rozpaky.  číst dál

Nevěřil mi, že jsem tam byl. Přesto v něm ale hlodaly pochybnosti, protože se vyptával dál: číst dál

Do vesnice přišel nový šafář. Na první pohled rovný a férový chlap, rozumně mluvil a zdálo se, že nikomu nebude nadržovat, nikomu ubližovat. Je tady pro všecky - to bylo jeho heslo, které stále opakoval a vždy dodal, že nesnáší pomluvy, kydání hnoje, podpásovky. Ano - lidi můžou mít rúzné názory na to nebo ono, ale to neznamená, že se navzájem pozabíjejí. Nikdo ať nepočítá s tím, že se v případném sporu dvou vesničanů někdy přidá na stranu jednoho proti druhému. Ne, to nikdy! Ať si to vyříkají sami mezi sebou, jako chlapi, z očí do očí. číst dál

Stála jsem na mostě nad Svratkou a házela kousky chleba hladovým, vzrušeně křičícím rackům, kteří je chytali za letu a jen výjimečně nechali nějaký spadnout do vody, kde se vzápětí stal kořistí některé z hejna žádostivě přihlížejících kachen. Tento rituál jsem cestou ze školy prováděla skoro pravidelně a ani matčino občasné hubování na mé pozdní příchody domů mne nedokázalo odradit od mojí… snad záliby? číst dál

"Ach jo," vzdychla si Marta, když se pohledem na budík ujistila, že už je opravdu nejvyšší čas "vylézt z nory", jak říkala nepříjemné povinnosti ranního vstávání. Za chvíli bude sedm. Musí sebou pořádně hodit, aby to ke Svaté Anně stihla včas. Dnes je objednána na osmou. číst dál