OBDIVUJI

V centru Brna se nachází jistá obrazová galerie, kam (pokud mi to čas dovolí) občas chodím, abych obdivoval tvorbu jedné malířky, která mi nějak „padla do oka“. Jmenuje se Viktorie Chaloupková a její obrazy se dle mého laického pohledu vyznačují něčím, co sice můžeme do jisté míry definovat, co si ale současně přes všechnu naši snahu o „zaškatulkování“ umělkyně do nějaké „přihrádky“ uchovává jakési nedefinovatelné tajemno, snový půvab, básnivost... Ano, můžeme samozřejmě říci, že jde o „malířský směr“ či „způsob zachycování skutečnosti“, kdy se v jedinečné symbióze snoubí realita s nadrealitou, můžeme tvorbu Chaloupkové „vysvětlovat“ i jinak – tím ale o ní neřekneme vlastně vůbec nic podstatného a charakteristického... číst dál

Říká se (a je to naprostá pravda), že morální vyspělost té které země či společnosti se nejlépe pozná podle toho, jak se stará o své nejbezbrannější, nejzranitelnější, krátce řečeno na podporu druhých odkázané členy. V tomto ohledu musíme bohužel říct, že Česká republika je (i když to může znít nehezky) barbarskou zemí, kde martetingové ideály zdraví, mládí a „úspěšnosti“ zcela ovládly veřejný prostor a vytěsnily z něj odvrácené strany života – nemoc, stáří, smrt... Tyto nepříjemné skutečnosti jsou odsouvány mimo „hlavní proud“ relevantních společenských témat, politických diskusí a mediálního zájmu. Výsledkem je nezájem o „neproduktivní“ jedince, ignorování jejich potřeb a stále více se rozmáhající mravní nihilismus. Když tato teoretická konstatování převedeme do konkrétní reality, pak nemusíme pro příklady chodit daleko. Stačí zmínit úroveň psychiatrické péče, která se nachází (minimálně co se ústavů a léčeben týká) v tereziánských dobách či tzv. léčebny dlouhodobě nemocných, což je eufemismus pro odkladiště umírajících, u nichž se rezignovalo na jakýkoliv aktivní lékařský přístup, o lidském přístupu ani nemluvě. číst dál