LITERÁRNÍ ZAMYŠLENÍ

„Je to paráda, lehnout si na záda a číst si...“ Populární zpěvák měl zřejmě o optimální poloze na čtení jasno, ovšem nedá mi to, abych z písničky neocitoval ještě kousek – „... s rukou za hlavou usínat s představou, že jsem čísi“. Tady nastává problém – máte-li totiž jednu ruku za hlavou, tak knížku můžete držet pouze tou druhou, tedy jednou... Logicky to znamená, že takto lze číst pouze knihu malého, resp. lehkého formátu, neboť udržet v jedné ruce např. Stehlíka od Donny Tarttové nejde (zkoušel jsem to, vím o čem mluvím). číst dál

Vím, je to nošením sov do Atén, protože o J. H. Krchovském už bylo napsáno úplně všechno. Ale přece jen, snad ještě jedna, taková úplně malá, vůbec nejmenší sovička, sýček... číst dál

Občas se mi při psaní recenzí stává, že jsem konfrontován s oslavnými ódami a všeobecným nadšením, které se na určitou knihu snášejí ze všech stran, přičemž já mám na ni názor úplně jiný, resp. považuji ji za literární brak či kýč. Co v takovém případě dělat? Řeším to tak, že prostě napíšu, co si myslím, v naději, že snad není trestným činem mít odlišný než většinový názor. Některým nakladatelstvím moje kritické recenze nevadí a dál mi posílají recenzní výtisky, jiné se mnou ukončují spolupráci. Neberu to nijak tragicky, spíše se ptám, zda je mou povinností psát toliko kladná hodnocení. Pak by totiž podle mne ztratilo recenzování svůj smysl a o všech knihách by se dalo napsat ono obvyklé „... byla opravdu super a dostala mě! Ze začátku mi sice chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale potom děj pěkně ubíhal a nemohla jsem se odtrhnout! Ta knížka se čte jedním dechem, má spád a závěr je nesmírně dojemný. Při četbě jsem se často smála, nejednou ale i plakala a s hlavní hrdinkou prožívala všechny její radosti i smutky. Z četby jsem si odnesla jeden moc důležitý poznatek pro život, že nejkrásnějším lidským citem je láska! Tato krásná kniha určitě nadchne i vás! Děkuji Janě Novákové z nakladatelství Veverka za poskytnutí recenzního výtisku a věřím, že jsem ji svou recenzí nezklamala!" číst dál

Nevím, která literární soutěž je u nás ta nejprestižnější, předpokládám ale, že Magnesia Litera. Když se podívám na několik jejích ročníků nazpět, tak si nemohu nevšimnout, že kritéria pro vyznamenáníhodná díla jsou – mírně řečeno – podivná. Jistě – některé knihy byly oceněny plným právem, o tom není sporu. Přesto je naprosto zřejmé, že sice nepsaným, ovšem přísně uplatňovaným pravidlem je, že do užšího výběru se nesmí dostat kniha tzv. extrémistická, tedy taková, která nesplňuje požadavky politické korektnosti, popř. byla napsána někým, kdo si za své názory vysloužil nálepku xenofoba či pravicového radikála. Přitom knih, co by si literární cenu zasloužily mimo jakoukoliv pochybnost, u nás v nedávné minulosti vyšla celá řada. Napsali je však lidé, o jejichž tvorbě se žádný porotce neodváží říct něco pozitivního, natož pak navrhnout nějaký jejich dílo na literární cenu. Spisovatelé jako Petr Hájek, Petr Žantovský aj. jsou prostě nenominovatelní. číst dál

Magnesia Litera... Vím, že hodnotit literární kvalitu není snadné, že k tomu, aby někdo dokázal oddělit zrno od plev a dobrou knihu od braku a kýče jsou nutné jisté předpoklady, zkušenosti, cit pro psaný projev a troufám si říct i láska k naší mateřštině. číst dál

Petra Hůlová, Adam Borzič, Ivan Binar, Irena Dousková, Vít Janota, Jan Burian, Jonáš Hájek, Ondřej Hanus a Básník Ticho - tak těchto devět lidí se rozhodlo, že se zviditelní. Není to v tzv. uměleckých kruzích nic nového, spíše naopak - ti, kteří se kdysi hřáli na výsluní popularity a vidí, že přicházejí jiní, neokoukaní a povětšinou i lepší, nemají mnoho možností, jak na sebe znovu přilákat pozornost publika a sdělovacích prostředků. Zpěváci či herci na tom ještě nejsou v tomto ohledu tak špatně, stačí, když uzavřou tichou dohodu s bulvárními plátky a ty pak na prvních stranách píšou o jejich úletech, záletech, nemocech či jiných trablech a udržují je tak aspoň tímto způsobem lidem na očích. číst dál

Vážení přátelé literární blogeři, číst dál

Bibliofilie nebo též bibliofilské výtisky - a teď se přiznávám, že přesně nevím, zda je tato moje definice správná - jsou pro mě prostě knihy nějakým způsobem vzácné, cenné, krásné... Většinou tedy svou vazbou (často filigránskou ruční prací), která člověka natolik upoutá a zaujme, že si říká, že by právě tento „kousek“ mohl být ozdobou jeho knihovny. Pak se ale podívá na cenu a smutně knihu vrátí zpátky do regálu... číst dál

Stalo se to před několika lety v jisté firmě. Pracoval jsem tam na pozici (všimli jste si už, že dnes se místo místo říká pozice?) vedoucího malého týmu (to se dnes říká - tým) a jednoho dne během polední přestávky jsem si všiml, že moji kolegové mají jakousi nezvykle radostnou, ba euforickou náladu. Od jejich stolu se ozýval hurónský smích, a pokud občas na chvíli přestal, pak jen proto, aby se vzápětí rozezněl tím hlasitěji. V těch krátkých nebujarých přestávkách jsem slyšel, jak někdo cosi předčítá, přičemž je přerušován oněmi salvami smíchu. Původního, nefalšovaného, zkrátka takového, při němž se smějete až k slzám a k úplnému vysmátí. V první chvíli jsem pomyslel na povídky Šimka a Grossmana, ale hned tuto myšlenku zavrhl. Při vší úctě, kterou k oběma báječným komikům chovám, jsem ještě neslyšel, že by se u jejich povídek někdo smál tolik, jako to právě dělali moji spolupracovníci. No, zkrátím to. Přišel jsem ke stolu - a rozšířil řady smějících se o dalšího smějícího se. Dokonce jsem se po chvíli ujal funkce předčítače, když ten předchozí odpadl (tedy doslova) poté, co při jednom obzvlášť silném záchvatu smíchu spadl ze židle a prohlásil, že už je toho na něho moc. číst dál

PANÍ PŘEKLADATELKA číst dál

Vážení čtenáři, věříte na náhody? Vím, že je to hloupá otázka, ale přiznám se, že lépe tuto svou krátkou úvahu začít nedovedu... číst dál

Když jsem před pár dny po hodně dlouhé době navštívil jedno brněnské knihkupectví, procházel jsem jím s dost smíšenými pocity. Tedy, abych to uvedl na pravou míru - ty pocity byly převážně kladné a pokud jde o zápory, tak tyto pramenily spíše z faktu, že do tolika knih (byly jich určitě tisíce) člověk prostě nemá šanci nakouknout a aspoň na chvíli se začíst, jakkoli je k tomu váben. Mezi tím množstvím knih je přitom zcela určitě alespoň několik, které bych si možná i koupil, kromě dost zásadního problému financí je však zde navíc další, a to ještě závažnější - jak ty „správné“ knihy najít? číst dál

Nedávno jsem objevil zajímavý (ne, to je slabé slovo - výborný) literární blog. Jmenuje se Hnízdo zvrhlé Narcisky a jakkoli se tento název může zdát na hony vzdálený světu literatury a evokovat zcela jiné asociace, je to opravdu literární blog par excellence.  číst dál

Někdy před cca 15 lety jsem četl jakousi diskusi o tom, zda v budoucnu nezmizí "klasické" knihy, resp. zda nebudou nahrazeny nejrůznějšími elektronickými podobami tištěného slova. Přiznám se, že "vyhynutí" knih jako "ohroženého druhu" mně tenkrát připadalo dost reálné, tak nezadržitelný se zdál být nástup nových technologií spolu s na první pohled logickými argumenty hlasatelů pozvolného, byť v konečném důsledku vítězného tažení ke klasickým knihám "nepřátelských" nových komunikačních médií. Naštěstí se tyto (pro mě jako pro knihomola "katastrofické") scénáře nepotvrdily, spíše naopak. Lidí nejenže stále čtou, ale dokonce lze pozorovat jakousi renezanci knihy jakožto nadčasového fenoménu, který bude člověka v jeho životě provázet ještě dlouho, pokud ne pořád. Prostě - lidé a knihy patří k sobě! číst dál

Stává se mi, že se mě občas někdo zeptá, jakou knihu bych mu doporučil. Souvisí to evidentně s mojí pověstí knihomila a knihomola, která ovšem není tak úplně přesná, neboť - jakkoli hrají v mém životě právě knihy důležitou a svým způsobem i zásadní roli - do podobných označení mám (bohužel či bohudík?) hodně daleko. Rozhodně bych rád četl víc než čtu, což ovšem není možné z mnoha důvodů, které zde nechci rozpitvávat a z nichž tudíž zmíním jen jeden, patrně ten nejpádnější - den má 24 hodin... číst dál

Paulo Coelho - už samotné toto jméno má pro mnoho čtenářů aureolu čehosi málem posvátného, na co si nedají nikým sáhnout. Ta oddanost "velikánovi současné literatury", "hledači nových vizí", "objeviteli neznámých horizontů", "duchovnímu mágovi" mnohdy hraničí s jakousi bezpodmínečnou věrností, resp. zaslepenou nekritičností, jak to vidíváme u členů nejrůznějších sekt ve vztahu ke svému "guru". Čím si tento brazilský spisovatel získal obdiv a úctu napříč světem, co stojí za faktem, že jeho knihy se prodávají po miliónech kusů a unisono oslavných ód zní vždy, když něco nového napíše? číst dál

Před časem si naproti mě v autobuse sedl postarší pán, vytáhl z tašky noviny, nasadil si brýle a dal se do čtení. Z celého jeho zjevu i z jeho pohybů vyzařovala jistá noblesa, kultivovanost, novinové stránky obracel s jakousi téměř až obřadností, zkrátka, byl to od pohledu úctyhodný stařec. Pouze jedna “maličkost” mne zarazila. Noviny, které četl, se jmenovaly Blesk… číst dál

Není pochyb o tom, že Michal Viewegh je veřejností vnímán jako náš nejčtenější, nejúspěšnější, nejznámější (těch “nej” by se jistě dalo přidat i více) současný spisovatel. O jeho knihách se dá říci, že “jdou velmi dobře na odbyt”, jsou ”čtivé”, každá z nich obsahuje předepsaný počet OSS ("obligátních sexuálních scén" - Nabokov) a navíc se rok co rok objevuje další titul, takže se lidé mohou permanentně těšit na “nového Viewegha”. Až potud se tedy zdá být všechno v pořádku. Pokusme se však nezůstat na povrchu a vydejme se na jakousi pomyslnou cestu do hlubin Vieweghovy duše, resp. do duší jeho čtenářů… číst dál