Do vesnice přišel nový šafář. Na první pohled rovný a férový chlap, rozumně mluvil a zdálo se, že nikomu nebude nadržovat, nikomu ubližovat. Je tady pro všecky - to bylo jeho heslo, které stále opakoval a vždy dodal, že nesnáší pomluvy, kydání hnoje, podpásovky. Ano - lidi můžou mít rúzné názory na to nebo ono, ale to neznamená, že se navzájem pozabíjejí. Nikdo ať nepočítá s tím, že se v případném sporu dvou vesničanů někdy přidá na stranu jednoho proti druhému. Ne, to nikdy! Ať si to vyříkají sami mezi sebou, jako chlapi, z očí do očí.
Honza si řekl, že toto je člověk, kterého vesnice potřebuje. Vždyť je tu tolik zla, nepřátelství, narušených meziobecních vztahů. Třeba zrovna před týdnem viděl, jak Romulus (jeden z občanů, který po léta v obci zastával veřejný úřad vítače občánků) praštil násadou od lopaty Réma, velmi slušného, ale trochu naivního vesnického dobráka a okradl ho o důchod, který si nesl z pošty. Honza přemýšlel, jestli má mlčet jako někteří jiní vesničané, kteří to loupežné přepadení viděli spolu s ním nebo se pokusit zjednat pořádek. Využil toho, že nový šafář mluvil pořád o lásce, vzájemném porozumění a odvaze bojovat proti zlu a odvážil se za ním zajít. Věděl, že žalovat se nesmí a tak na to šel od lesa. Zeptal se šafáře, co má člověk dělat, když je svědkem nějakého nepěkného jednání jiného člověka. Šafář na něho vlídně pohlédl a odpověděl: "Vždyť vám to tady na vesnici říkám pořád. Běžte za tím občanem a z očí do očí mu řekněte, co se vám na jeho jednání nelíbilo."
Honza sebral odvahu a jednou večer, když se Romulus vracel domů, ho oslovil:
"Ty, Romule, šafář mně řekl, že..."
"O co ti jde? A vůbec, proč mě neoslovuješ titulem? Copak nevíš, že jsem inženýr?"
"Promiň, myslel jsem, že ses vyučil obráběčem kovů a..."
"Tady máš moji vizitku a čti!"
"Opravdu, je tady napsáno inženýr a tak se ti..."
"Mluv!"
"Víš, jak jsi tenkrát zmlátil Réma a ukradl mu peníze, tak já si myslím, že..."
"Tak o toto ti jde! O blbých pár tisícovek! A ty jsi nikdy nic neukradl?"
"No, nikoho jsem ještě nikdy neztloukl násadou od lopaty a..."
"Takže ty vidíš jenom to, co vidět chceš! A zřejmě tě vůbec nezajímá, v jaké jsem byl tehdy situaci. Dokážeš si to vůbec představit? V kapse ani vindra, ani na cigarety jsem neměl, na krku víkend bez piva... Co jsem měl asi tak dělat?"
"No, já nevím..."
"Tak vidíš!"
"No, já si myslím, že..."
"A kromě toho, když už máš tu potřebu furt do něčeho šťourat, tak abys věděl, já jsem předtím Rémovi slušně řekl, aby nedělal fóry a dal mně ty prachy dobrovolně. Takže - jeho chyba, že byl tak lakomý."
"Ale šafář říkal, že..."
"Tak já ti něco řeknu, ty hloupej Honzo. Už toho mám tak akorát dost! Jdu za šafářem a všechno mu řeknu!"
"To jsi hodný, Romule, že jsi uznal svou chybu a jdeš šafářovi říct, co jsi udělal. A určitě vrátíš Rémovi i ty peníze, že. Ten šafář je skvělý člověk a má úplnou pravdu - když si lidé pěkně z očí do očí řeknou, co se jim nelíbí, vždycky se domluví, odpustí si a ve vesnici zavládne svornost a pokoj."
Romulus se ušklíbl a odešel.
Honza žil v blahém přesvědčení, že dokázal nastolit dobré mezilidské vztahy mezi Romulem a Rémem. Asi za dva dny si jej nechal zavolat šafář. Nevypadal vůbec tak mile a vlídně jako posledně a hned spustil:
"Že se nestydíš!"
"Já... nerozumím, o čem..."
"Vím všecko, mluv!"
"Ale..."
"Včera byl u mě Romulus. Dvě hodiny tady zdrceně seděl a vyprávěl, co se mu stalo. Víš ty vůbec, jak jsi tomu ubožákovi ublížil?!"
"To nevím, ale..."
"To jsem si mohl myslet. Ty prostě vidíš jen tu násadu od lopaty a peníze! Ale je ti úplně jedno, co ten Romulus tehdy zrovna prožíval, jaké strašné trauma mu drásalo duši! Jen si to představ - je silný kuřák a měl v kapse poslední pětitisícovku. Ani to blbé pivo si nemohl jít do hospody dát, protože byl pátek večer a chudák nevěděl, jestli s tou poslední vindrou vystačí do pondělí. Umíš si vůbec představit, jaký je to pro kuřáka a pivaře horor, nevědět, co přinese zítřek?!"
"Ale krást se nemá. A mlátit lidi po hlavě násadou..."
"Jasně, ty jsi nikdy nic neukradl. Ty můžeš tím kamenem hodit, že? A co odpouštět, mít rád lidi i s jejich slabostmi a nedokonalostmi... to ti vůbec nedochází! A víš ty vůbec, co je ten Rémus zač? Jaký držgrešle to musí být, když mu Romulus přátelsky řekne, aby navalil prachy, jinak že půjde pod drn a on odmítne? To může udělat jenom bezcharakterní darebák! Ach, škoda mluvit! Dvě hodiny mně tady Romulus brečel jako malé děcko, dvě hodiny mně vyprávěl o tom, co jsi mu řekl!! Kopl jsi do něho jako do psa! Do člověka, o jehož abstinenčních příznacích nevíš vůbec nic!"
"Ale vy jste, pane šafáři, říkal, že..."
"Ano, sveď to na někoho jiného, nejlépe na mě, že... to je známá taktika všech rozvracečů obecní idyly. No dobře - tak někdo někdy něco ukradne, někdo někoho praští nebo otráví někomu psa, ukradne prase, někdo občas někomu rozbije držku nebo nalije kýbl vápna před dům... no a co? To snad k životu patří, ne? Hlavní je přece to, aby se o tom nikde nemluvilo, aby ta krásná venkovská pohoda nebyla ničím narušena a..."
"Ale vždyť jste říkal, že..."
"Nic jsem neříkal!"
"Ale ano, já jsem slyšel, jak..."
"Tak jsi mě špatně pochopil!
"Já..."
"Podívej - radil jsem ti, abys šel za Romulem a řekl mu, že je zloděj?"
"To ne, ale říkal jste, že když někdo vidí nějaké zlo, má si o tom s tím, kdo to zlo..."
"Mluvil jsem v obecné rovině. Nikdy, opakuji nikdy jsem nikomu neřekl, že má právo nazvat zloděje zlodějem!"
"Ale co je tedy zloděj, když ne zloděj?"
"Je to především náš spoluobčan, který trpí a v zoufalství sáhne po násadě od lopaty. Vůbec se Romulovi nedivím, že teď chodí po vesnici a každému vypráví o tom, že jsi ho nazval masovým vrahem. A vůbec nejhorší je to, že někteří vesničané, kteří neví, co se přesně stalo, stojí spíš na straně toho Réma! Vesnice je rozdělena!! Toho jsi chtěl dosáhnout?!"
"Ale ten Rémus byl zmlácen a okraden a..."
"Nechme toho, já už na to nemám nervy. Běž a omluv se Romulovi. Vidíš, už tady s tebou žvaním deset minut a dávno jsem měl být na zasedání ekonomické rady obce. Mám tam hlavní referát na téma Víra, naděje a láska na moravské vesnici včera, dnes a pozítří. A nevěš hlavu - ano, spáchal jsi strašný zločin, ale já se za tebe přimluvím. A snad i ten Romulus ti odpustí, i když šok, který jsi mu způsobil, ho poznamená na celý život. Takže - u člověka je hlavní charakter. Každý by se měl umět postavit se vší rozhodností proti zlu, proti těm, kdo tlučou a okrádají slabší, kdo lijí vápno před domy a kradou prasata, zkrátka, nebát se jít proti proudu, být statečný jako ty a... co to melu?! Běž se omluvit Romulovi a měj se moc krásně, přeji ti život plný štěstí a vzájemného souladu se všemi lidmi, s Romulem i Rémem, podejte si všichni ruce k usmíření a nemyslete pořád na ukradené peníze, násady od lopat a podobné přízemní věci, člověk má přece žít pro vyšší ideály, vždyť nás všechny spojuje naše vroucí láska k rodné hroudě a vesnici, která je naším drahým domovem a kterou všichni tolik miluje... Jo, zapomněl jsem ti říct, že Romulus si přeje, abych tě odvolal z funkce čtvrtého obecního zvoníka a já mu v tomto dávám plně za pravdu. Také se připrav na to, že ti už Romulus nebude na společném setkání všeobecní komise pro vzájemnou lásku a bratrské usmíření podávat ruku. Ber to od něho jako úžasné gesto odpuštění, protože ti chtěl původně polít dům akrylátovou barvou. Měj se, čau a zlom vaz!"
Cestou domů si Honza vzpomněl na dětství a na pohádky, které měl tehdy tolik rád. Snad proto, že vždycky skončily tak krásně, Dobro zvítězilo nad Zlem a zazvonil zvonec... Pohlédl smutně na zvonici a uvědomil si, že život není pohádka, ale nikdy nekončící boj s pokryteckým světem, kde špatný není ten, kdo páchá zlo, ale ten, kdo na ně upozorní, s Romuly, kteří tlučou a okrádají Rémy a s farizejskými šafáři, kteří kážou vodu a pijí víno...
2025 ©