ZTRÁTA PAMĚTI JE NEJRYCHLEJŠÍ CESTOU DO NOVÉ TOTALITY!

Po Listopadu 1989 se jim říkalo převlékači kabátů. Byla to zkrátka taková dobová móda, kdy se z komunistů a estébáků stávali demokraté a národ jim to baštil i s navijákem. To, že je takový přerod z grázla na dobráka nemožný docházelo tenkrát málokomu, nejspíš proto, že lidi ve své většině mají krátkou paměť. A nejen to – oni přímo úmyslně a dokonce rádi zapomínají, samozřejmě ke své vlastní škodě, neboť politici s touto lidskou vlastností kalkulují a s oblibou ji využívají. Mám dojem, že dnes se znovu vrací ona osvědčená polistopadová taktika výměny obnošené garderóby, tentokrát za přizpůsobivé sako koblihové korektnosti, kdy z převlékacích kabinek stranických sekretariátů vychází rádoby nové tváře. Jistě, šaty dělaj člověka a politika tím spíš, ale bez přičinlivé pomoci nás, společensko-politických sklerotiků, by to těm manekýnům sotva mohlo procházet. Zaorálek prostě zůstane Zaorálkem, i když si uváže zbrusu novou kravatu a v televizi začne říkat pravý opak toho, čím nás krmil včera a jestliže ho neprokoukneme, pak to je jen a pouze naše vlastní blbost. Ale začnu Šafrem.
Tento pán dnes píše pro tzv. Svobodné fórum, kde se rozčiluje, že Babiš má Mladou frontu a tamní novináři skáčou podle jeho not. Jestliže je smyslem této mé úvahy zamyšlení se nad tím, jak je pro člověka důležitá paměť, pak asi sotva mohu začít lepším příkladem. Šafrovi bych jeho svatý hněv patrně uvěřil, kdybych si nevzpomněl na dobu, kdy Mladé frontě šéfoval on a pro německé majitele dělal vše, co jim viděl na očích. Tehdy se tomu škváru mezi obecným lidem říkalo Junge Front Heute a domnívám se, že plným právem. Když se třeba blížilo hlasování o našem vstupu do Evropské unie, nechal Šafr na první stránku natisknout obrovské ANO. Dnes ANO kritizuje, protože mu šéfuje Babiš, který ten německý plátek koupil a udělal z něj český bulvár. Mimochodem – představte si, že ti, kteří Mladou frontu proklínají jako neobjektivní probabišovské noviny, si zde založili a provozují své blogy, viďte, paní Valachová a další...
O Zaorálkovi již řeč byla, takže ve stručnosti ještě toto: Když se nedávno stal v ČSSD volebním lídrem, pronesl plamennou, bohužel však současně dosti zmatenou řeč, z níž jsem si zapamatoval sice jen jednu větu, zato však takovou, která toho chytrolína v mých očích deklasovala na nevolitelného šíbra. „Musíme se také zabývat jednotlivými lidmi, jejich problémy a starostmi, ukázat jim, že jsme připraveni pomoci každému člověku, zkrátka pomáhat a chránit.“ Asi jsem to necitoval úplně přesně, ale smysl jsem snad vystihl. Jde o to, že tento ochránce slabých a bezbranných před časem nejenže nijak účinně nepomohl paní Evě Michalákové, když jí norské úřady unesly děti, ale dokonce (když byl novináři dotazován, proč v té věci nic nedělá) nazlobeně prohlásil: „A to máme jako vyhlásit Norsku válku?“ Takže znovu vidíme, jak je důležité pamatovat si, co kdo v minulosti řekl nebo udělal – já teď do Zaorálka vidím jak do hubené kozy a o jeho dnešních úlisných proslovech si myslím své.
Bělobrádek chameleónovitý je taky pěkný vykuk. Ačkoli se pasuje do role politika nového typu, v praxi pokračuje dál v osvědčené lidovecké taktice – tři a půl roku vládnout s kýmkoli, poslušně zvedat ruce pro cokoli a pak těsně před volbami své koaliční partnery podrazit, podrobit zdrcující kritice a zcela se od nich distancovat. Tato hra na slušňácké neviňátko Bělobrádkovi kupodivu vychází, ale opět jen díky špatné paměti voličů, kteří si nevzpomínají, že třeba EET, na něž dnes lidovci tak nadávají, předtím svými hlasy podpořili.
Nevolitelná je pro mě rovněž ODS, protože si leccos pamatuji. Třeba silácké Topolánkovy řeči o tom, jak nikdy nepodepíše nic, co by zavánělo federalistickou Evropou a koncem národních států, načež poslušně srazil podpatky a plnil bruselské instrukce s takřka svazáckým nadšením. A Petr Fiala mě zatím nepřesvědčil, že by se tato ódéesácká habaďůra na voliče nějak změnila, zvláště pak, když ve straně nadále působí Miroslava Němcová, která v plném politickém zdraví přežila všechny kmotry.
Úprk všelijakých podivných existencí pod ochranná křídla Babišova ANO a následný nárůst volebních preferencí tohoto obskurního spolku by sotva bylo možné, kdyby veřejnost nezapomněla na názorové eskapády Teličky, Jourové, Zlatušky či Jermanové, především však na minulost samotného Andreje. Tady jde už samozřejmě skleróza ruku v ruce s debilitou.
No, mohl bych pokračovat, ale snad jsem i na těchto několika příkladech demonstroval dostatečně jasně, jak je pro člověka důležitá paměť, resp. že její ztráta vhání lidi do náruče politických šarlatánů, hochštaplerů a sobotků. Kéž bychom na to pamatovali u volebních uren.