V souvislosti s muslimskými teroristickými útoky (především tedy s těmi posledními v Anglii) mne zaráží, že se ještě nikdo nezamyslel nad jednou vcelku logickou a nabízející se otázkou. Mám pro to jediné vysvětlení – odpověď na ni by mohla být natolik šokující, že se britští i evropští politici raději tváří, jako by tento scénář možného dalšího vývoje vůbec nepřipadal v úvahu. Ustálená teorie o zradikalizovaných jednotlivcích, v žádném případě nereprezentujících názory a postoje většiny jejich umírněných souvěrců, kteří přijali evropské hodnoty a od nichž tudíž nehrozí žádné nebezpečí, je pro uchlácholení znepokojené veřejnosti jistě lákavá.
Aby tuto oficiální doktrínu udržel při životě, je establishment ochoten riskovat cokoli – dokonce i vlastní zesměšnění, jak ukázala jeho reakce na londýnský masakr. Údajně spontánní „protest uvědomělých muslimů proti terorismu“, který byl z jedné anglické ulice přenášen do celého světa, se vposledku ukázal být zinscenovaným divadlem pro kamery mainstreamových médií. A vítězoslavná zpráva o tom, že 130 islámských duchovních zmíněný zločin odsoudilo, může uklidnit jen toho, kdo neví, že imámů jsou v Anglii tisíce.
Občas ovšem pronikne na veřejnost zpráva, která ukazuje problematiku muslimského terorismu v úplně jiném kontextu. Často to bývá třeba jen jedna věta, vypovídající ale mnohem víc než všechny řeči politiků dohromady. Naposledy jsem ji zaslechl z úst mluvčí anglické policie, kdy na dotaz, proč nejsou možní teroristé lépe sledováni, se tazateli dostalo následující odpovědi: „Není v silách policie mít neustále pod kontrolou desetitisíce lidí.“
Tím je nepřímo řečeno, že uklidňování veřejnosti stokrát omletými politkorektními frázemi není ve skutečnosti ničím jiným než jejím klamáním. Po léta vytvářená iluze o integrované muslimské většině, která nemá nic společného s terorismem a nemůže být tudíž nijak spojována s hrstkou radikálů, se hroutí jako domeček z karet. Stejně tak je nadále neudržitelná teorie o jakémsi zásadním rozdílu mezi islámem a islamismem. Desetitisíce muslimů v Anglii, kteří představují bezpečnostní riziko, se těžko dají označit za pouhé zradikalizované jednotlivce. Je to obrovská masa potenciálních atentátníků, schopná zcela rozvrátit politický systém a převzít moc ve státě.
Nabízí se tudíž otázka, jaké je opravdové pozadí teroristických útoků z poslední doby. Nemůže tomu být tak, že šlo o jakési testovací zkoušky obranyschopnosti demokratické společnosti a jejích institucí vůči islámu? A jestliže tyto „testy“ dopadly z muslimského pohledu „úspěšně“ (jedinec či malá skupina teroristů dokáže uvrhnout do chaosu obrovská města), nebudou následovat mnohem razantnější, koordinované útoky oněch výše zmíněných desetitisíců?
Dostali jsme se k otázce, o níž byla řeč na začátku a jíž se politici bojí jako čert kříže. Jakkoli se totiž navzájem předhánějí v siláckých řečech o tom, jak jsou rozhodnuti nemilosrdně bojovat s teroristy a ochránit občany, nikdo z nich si netroufne naplno říct, že jediným řešením je postavení islámu mimo zákon se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Než by riskovali, že si vyslouží nálepku rasistů a islamofobů, budou raději (bezpečně ukrytí za tlustými zdmi svých rezidencí) do omrzení vyzývat k jednotě, semknutosti a obraně evropských hodnot.
Kolik lidí ještě zahyne rukou muslimských vrahů, než se od této pštrosí politiky přejde k opravdu účinnému boji s islámem?
2024 ©