KATEŘINA TUČKOVÁ: VYHNÁNÍ GERTY SCHNIRCH

Politicky korektní literatura nemůže být nikdy dobrá...

Je to smutné zjištění, ale za jeden z nejcharakterističtějších rysů současné české literatury považuji to, že se – ať už přímo či nepřímo – většina tvůrců snaží psát tak, jak se domnívají, že se to od nich očekává ze strany těch, kdo formují literární prostředí, rozhodují o knižních cenách a mají finanční a jiné prostředky, jak své oblíbence dostat na výsluní mediálního zájmu. Pokud si někdo myslel, že fenomén angažovaných, prorežimních umělců je věcí minulosti, že ve svobodné a otevřené společnosti k podobným excesům již nebude docházet, resp. že v oblasti literatury bude hlavním hodnotícím kritériem jen a pouze kvalita, ten se velice mýlil. Tendence psát na společensko-politickou objednávku jsou mezi dnešními autory patrné úplně stejně jako za dob socialismu.
Témata se změnila, ovšem podbízivost, úslužnost a ochota dát svůj talent do služeb mainstreamu a establishmentu zůstaly. Budovatelská, protiimperialistická, socialisticky-realistická klišé odvál čas, na jejich místo však okamžitě nastoupila jiná. Na pořad dne se zničehonic dostaly nové, prý nesmírně závažné společenské problémy, o kterých je nutno psát – údajný rasismus naší společnosti, nerovnost pohlaví, rómská otázka, boj za práva homosexuálů atd. A našlo se dost „inženýrů lidských duší“, neváhajících na tuto hru přistoupit a skákat tak, jak píská literární vrchnost, úzce spojená s tou politickou. – Po tomto teoretickém úvodu se nyní pokusím o konkretizaci právě řečeného, přičemž jako příkladem si posloužím knihou Kateřiny Tučkové s názvem Vyhnání Gerty Schnirch.
Problematika tzv. poválečného vyhnání německého obyvatelstva, resp. jednostranné a politicky korektní informování o ní, je téma, patřící v současnosti k těm, která jsou literárními bossy nejžádanější a nejvíce honorovaná. Jinak řečeno – ten, kdo se tady osvědčí a napíše tu nejvíce sebemrskačskou knihu o „vině Čechů“ a „ubohých německých ženách, které i s dětmi musely...“, má vyhráno. Tedy ve smyslu zajištěné popularity doma i v cizině, sklízení literárních ocenění atd.
O vyhnání Němců z poválečného Brna, o kterém román Kateřiny Tučkové pojednává, se na sudetské straně často hovoří jako o tzv. Pochodu smrti, přičemž počty obětí jsou mnohdy až absurdně zveličovány. Historická pravda je taková, že jej zorganizovali a provedli dělníci z brněnské Zbrojovky, kteří se tímto pseudorevolučním činem snažili zakrýt fakt, že po celou okupaci vyráběli pro Němce špičkové zbraně. Šlo tedy o akt pomsty ze strany úzké skupiny lidí, s níž neměli obyvatelé Brna ve své naprosté většině nic společného. Tuto základní skutečnost ovšem autorka nijak nezohlednila, ačkoli svůj román představuje čtenářům jako založený na historických faktech.
I z jiných indicií je zřejmé, že při psaní knihy bylo u Tučkové přání otcem myšlenky. O tendenci převyprávět historii podle dnešních klišé svědčí např. to, že vycházela z dopisů a svědectví Němců, o jejichž objektivitě lze odůvodněně pochybovat. Některá vyjádření Tučkové pak působí až komicky – cituji z rozhovoru na jejích webových stránkách:
„Mnohem zásadnější pro mě bylo zjištění, že němečtí obyvatelé žili v mém nejbližším okolí v Brně, v ulicích jako je Bratislavská, Stará, Francouzská nebo Spolková. A že jejich vysídlení je důvodem, jak tyto ulice vypadají dnes. Po jejich odsunu se do nich totiž nastěhovali lidé, kteří k místu ani k domovu v něm neměli žádný vztah, brzy odešli do nově vystavěných panelových domů na sídlištích, které je nalákaly na ústřední topení, a do starých bytů v klasicistních domech byli umístěni Romové, kteří tu kouzelnou čtvrť ovládají dodnes. Neprotestuji, i díky nim má ten kus Brna nezaměnitelný genius loci. Ale jak by to místo vypadalo, kdyby tam mohli zůstat lidé, kteří v těch domech žili po generace?“
Co k tomu říci? Domy ve zmíněných ulicích v samém středu Brna patřily za války k těm nejluxusnějším a byly obývány německou smetánkou včetně rodin gestapáků a nacistických stranických funkcionářů. Nezmíněno zůstává i to, že brněnské gestapo bylo v Protektorátu pověstné svou brutalitou, s níž potlačovalo sebemenší projevy odporu. Hrad Špilberk sloužil jako obávané vězení, Kounicovy koleje pak byly brněnskou obdobou Pečkárny, včetně mučíren a nekonečných poprav.
Je škoda, že se Kateřina Tučková s těmito skutečnostmi neseznámila blížeji, stejně tak jako s protičeskými provokacemi německých obyvatel Brna a okolí v čase před 15. březnem 1939, resp. s jejich aktivní účastí na zatýkání a transportu Židů z brněnského nádraží do Osvětimi. Literatury, věnující se této odvrácené straně „hodných brněnských Němců“, není málo (např. autobiografie Zdeny Kaprálové z názvem Zítra bude líp – viz http://haiku-etc.bloger.cz/MOJE-EX-LIBRIS/ZDENA-KAPRALOVA-ZITRA-BUDE-LIP). Autorce, která vystudovala gymnázium na brněnské třídě Kapitána Jaroše, bych chtěl rovněž připomenout, že právě na této ulici se nacházel sběrný tábor pro brněnské Židy...
Kateřina Tučková rozhodně není špatná spisovatelka, naopak – v našich poměrech jí určitě patří místo mezi těmi nejlepšími. A ve Vyhnání Gerty Schnirch – čistě formálně posuzováno – své literární kvality na řadě míst přesvědčivě demonstruje. Základní směřování knihy, jímž je mystifikace a překroucení historie, ji však apriori devalvuje a fakticky řadí mezi pokleslou, protože až příliš okatě angažovanou literaturu. Má toto Kateřina Tučková zapotřebí?