POSTLIDÉ - ABSURDNÍ DIVADLO (3)

3. scéna (obývací pokoj)

Žena čte Blesk. Přichází muž:

M: "Ahoj, tak co?"

Žena odkládá noviny:

Ž: "Ahoj, já jsem tě nepochopila."

M: "Myslel jsem, jak jsi dopadla u toho zubaře."

Ž: ˇNe, ty mě nechápeš. Já jsem pochopila, co myslíš, ale nerozuměla jsem ti."

M: "Tak teď nechápu já tebe."

Ž: "Nepřipadá ti to divný?"

M: "Jo."

Ž: "Jak můžeš vědět, co si myslím?"

M: "Vidím to na tobě."

Ž: "Takže se nebudeš zlobit, když to plácnu."

M: "Klidně se vyžvejkni!"

Ž: "Víš, někdy si o nás myslím, že jsme dva idioti."

M: "Proč dva?"

Ž: "No, ty a já."

M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? 

Ž: "Pořád se za něčím ženeme... Ty sedíš celý den v kanclu, čumíš do komplu a... co vlastně děláš?"

M: "Vytvářím grafickou aplikaci reklamních sloganů."

Ž: "Tak vidíš... no a já zase od rána do večera stojím u pultu, čumím na zákazníky a... nevíš, co vlastně dělám?"

M: "Myslím, že prodáváš žrádlo pro klokany."

Ž: "Tak vidíš... Oba dva se za celý den nezastavíme a když se večer tady setkáme, tvoje první otázka je, co píšou v Blesku..."

M: "Ale na to jsem se tě neptal."

Ž: "Ne? A tak na co?"

M: "To vím úplně přesně - ptal jsem se, jak jsi dopadla u toho zubaře."

Ž: "Tak vidíš, že mám pravdu. Oba se celý den za něčím honíme, od rána jsme na nohou... no, a když se večer tady setkáme, ty se zeptáš, jak jsem dopadla u zubaře... A toto je náš život!"

M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Žijeme úplně prázdné, bezcílné a ubohé životy!"

Ž: "Troufla bych si přímo říct - nesmyslné!"

M: "Absurdní!"

Ž: "Zvířecí!"

M: "Jsme jako dvě prasata ve chlívku, co myslí jenom na to žrádlo a..."

Ž: "Proč dvě?"

M: "No, kanec a svině."

Ž: "Aha. A víš, že máš svým způsobem pravdu?"

M: "Díky."

Ž: "Vlastně jen přežíváme a čekáme na smrt. Je vůbec něco, na co budu moci na konci života vzpomínat s láskou a dojetím?"

M: "U mě je to stejné. Jaký to má smysl, že udělám deset tisíc reklam na klokaní žrádlo. Co z toho budu mít, až budu ležet na smrtelné posteli a..."

Ž: "Mluvíš mi z duše. U mě je to úplně stejné. Řeknu ti - nemít toho zubaře, půjdu snad prodávat žrádlo pro dvě prasata ve chlívku!"

M: "Jak to myslíš?"

Ž: "No - pro tebe a pro sebe... kanec - svině."

M: "Jo, kanec - svině, jasný."

Ž: "Mě už drží při životě snad jen ta paradentóza."

M: "Ty se učíš skákat padákem?"

Ž: "Jo."

M: "Blahopřeji ti!"

Ž: Díky!"

M: "Nezapletli jsme se do toho?"

Ž: "Do čeho?"

M: "No - do šňůr od padáku."

Ž: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Ještě že mám toho stomatologa, jinak si snad neotevřu padák."

M: "Ty jsi dnes u toho dentisty špatně dopadla?"

Ž: "Ne, to ne, budeme se brát. Myslím - hned jak se rozvedeme."

M: "Tak v čem vidíš problém?"

Ž: "Bojím se jedné věci?"

M: "Můžu ti nějak pomoci?"

Ž: "Obávám se, že ne. Víš, bojím se, že tomu zubařovi - až si ho vezmu - rozflákám držku!"

M: "Proč?"

Ž: "Za to, že je tak bezbolestný."

M: "To ho ale bude bolet!"

Ž: "I když si ho předtím vezmu?"

M: "To možná ještě víc."

Ž: "Jak to myslíš?"

M: "No, od cizí ženské to snad tolik nebolí, ale od novomanželky... Tam se k té tělesné bolesti určitě přidá ještě i duševní a..."

Ž: "Máš pravdu, to by ho mohlo bolet a já..."

M: "Nemám mu tu hubu rozbít za tebe?"

Ž: "Ty by ses vážně obětoval?"

M: "Pro lásku člověk musí něco obětovat."

Ž: "To jsi řekl nádherně... ach, ano... to je hrozné!"

M: "Myslíš?"

Ž: "Vím to!"

M: "A nechceš se vyžvejknout?"

Ž: "Víš, když jsi mi tak velkoryse... tak rytířsky... tak Romeovsky... nabídl, že to uděláš za mne, tu černou zubařskou práci... že tam prostě půjdeš, bouchneš pěstí do stolu a řekneš..."

M: "Já nic říkat nebudu, já půjdu hned na věc!"

Ž: "To jsou detaily. Pro mě je nejúžasnější to, že ses projevil jako chlap, který ještě dokáže praštit třeba zubaře, říct mu od plic, co si o něm myslí a..."

M: "Já mu nic říkat nebudu - rozbiju mu držku a..."

Ž: "Něco mu přece musíš říct, ne? Myslím - aspoň se představit, pozdravit... jak jinak bude vědět, od koho ten kartáč dostal?"

M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Člověk má za všech okolností dodržovat určitou etiketu, jisté společenské zvyklosti, bonton..."

Ž: "Můžu se vyžvejknout?"

M: "No."

Ž: "Já tě miluji!"

M: "A co ten zubař?"

Ž: "Kašlu na něj!"

M: "A co když se do něj třeba za chvíli zase zamiluješ?"

Ž: "Tak to by byl průšvih!"

M: "No právě. Raději nic neuspěchej. Podívej - já za ním zajdu, rozbiju mu hubu... no, a pak uvidíme."

Ž: "Už podruhé se dneska obětuješ. A já ti to oplácím jenom nevděkem, neláskou a... Takového muže si opravdu nezasloužím. Jsem dobrá leda tak pro nějakého paradentologa."

M: "On vykopává zkameněliny?"