3. scéna (obývací pokoj)
Žena čte Blesk. Přichází muž:
M: "Ahoj, tak co?"
Žena odkládá noviny:
Ž: "Ahoj, já jsem tě nepochopila."
M: "Myslel jsem, jak jsi dopadla u toho zubaře."
Ž: ˇNe, ty mě nechápeš. Já jsem pochopila, co myslíš, ale nerozuměla jsem ti."
M: "Tak teď nechápu já tebe."
Ž: "Nepřipadá ti to divný?"
M: "Jo."
Ž: "Jak můžeš vědět, co si myslím?"
M: "Vidím to na tobě."
Ž: "Takže se nebudeš zlobit, když to plácnu."
M: "Klidně se vyžvejkni!"
Ž: "Víš, někdy si o nás myslím, že jsme dva idioti."
M: "Proč dva?"
Ž: "No, ty a já."
M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu?
Ž: "Pořád se za něčím ženeme... Ty sedíš celý den v kanclu, čumíš do komplu a... co vlastně děláš?"
M: "Vytvářím grafickou aplikaci reklamních sloganů."
Ž: "Tak vidíš... no a já zase od rána do večera stojím u pultu, čumím na zákazníky a... nevíš, co vlastně dělám?"
M: "Myslím, že prodáváš žrádlo pro klokany."
Ž: "Tak vidíš... Oba dva se za celý den nezastavíme a když se večer tady setkáme, tvoje první otázka je, co píšou v Blesku..."
M: "Ale na to jsem se tě neptal."
Ž: "Ne? A tak na co?"
M: "To vím úplně přesně - ptal jsem se, jak jsi dopadla u toho zubaře."
Ž: "Tak vidíš, že mám pravdu. Oba se celý den za něčím honíme, od rána jsme na nohou... no, a když se večer tady setkáme, ty se zeptáš, jak jsem dopadla u zubaře... A toto je náš život!"
M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Žijeme úplně prázdné, bezcílné a ubohé životy!"
Ž: "Troufla bych si přímo říct - nesmyslné!"
M: "Absurdní!"
Ž: "Zvířecí!"
M: "Jsme jako dvě prasata ve chlívku, co myslí jenom na to žrádlo a..."
Ž: "Proč dvě?"
M: "No, kanec a svině."
Ž: "Aha. A víš, že máš svým způsobem pravdu?"
M: "Díky."
Ž: "Vlastně jen přežíváme a čekáme na smrt. Je vůbec něco, na co budu moci na konci života vzpomínat s láskou a dojetím?"
M: "U mě je to stejné. Jaký to má smysl, že udělám deset tisíc reklam na klokaní žrádlo. Co z toho budu mít, až budu ležet na smrtelné posteli a..."
Ž: "Mluvíš mi z duše. U mě je to úplně stejné. Řeknu ti - nemít toho zubaře, půjdu snad prodávat žrádlo pro dvě prasata ve chlívku!"
M: "Jak to myslíš?"
Ž: "No - pro tebe a pro sebe... kanec - svině."
M: "Jo, kanec - svině, jasný."
Ž: "Mě už drží při životě snad jen ta paradentóza."
M: "Ty se učíš skákat padákem?"
Ž: "Jo."
M: "Blahopřeji ti!"
Ž: Díky!"
M: "Nezapletli jsme se do toho?"
Ž: "Do čeho?"
M: "No - do šňůr od padáku."
Ž: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Ještě že mám toho stomatologa, jinak si snad neotevřu padák."
M: "Ty jsi dnes u toho dentisty špatně dopadla?"
Ž: "Ne, to ne, budeme se brát. Myslím - hned jak se rozvedeme."
M: "Tak v čem vidíš problém?"
Ž: "Bojím se jedné věci?"
M: "Můžu ti nějak pomoci?"
Ž: "Obávám se, že ne. Víš, bojím se, že tomu zubařovi - až si ho vezmu - rozflákám držku!"
M: "Proč?"
Ž: "Za to, že je tak bezbolestný."
M: "To ho ale bude bolet!"
Ž: "I když si ho předtím vezmu?"
M: "To možná ještě víc."
Ž: "Jak to myslíš?"
M: "No, od cizí ženské to snad tolik nebolí, ale od novomanželky... Tam se k té tělesné bolesti určitě přidá ještě i duševní a..."
Ž: "Máš pravdu, to by ho mohlo bolet a já..."
M: "Nemám mu tu hubu rozbít za tebe?"
Ž: "Ty by ses vážně obětoval?"
M: "Pro lásku člověk musí něco obětovat."
Ž: "To jsi řekl nádherně... ach, ano... to je hrozné!"
M: "Myslíš?"
Ž: "Vím to!"
M: "A nechceš se vyžvejknout?"
Ž: "Víš, když jsi mi tak velkoryse... tak rytířsky... tak Romeovsky... nabídl, že to uděláš za mne, tu černou zubařskou práci... že tam prostě půjdeš, bouchneš pěstí do stolu a řekneš..."
M: "Já nic říkat nebudu, já půjdu hned na věc!"
Ž: "To jsou detaily. Pro mě je nejúžasnější to, že ses projevil jako chlap, který ještě dokáže praštit třeba zubaře, říct mu od plic, co si o něm myslí a..."
M: "Já mu nic říkat nebudu - rozbiju mu držku a..."
Ž: "Něco mu přece musíš říct, ne? Myslím - aspoň se představit, pozdravit... jak jinak bude vědět, od koho ten kartáč dostal?"
M: "A víš, že máš svým způsobem pravdu? Člověk má za všech okolností dodržovat určitou etiketu, jisté společenské zvyklosti, bonton..."
Ž: "Můžu se vyžvejknout?"
M: "No."
Ž: "Já tě miluji!"
M: "A co ten zubař?"
Ž: "Kašlu na něj!"
M: "A co když se do něj třeba za chvíli zase zamiluješ?"
Ž: "Tak to by byl průšvih!"
M: "No právě. Raději nic neuspěchej. Podívej - já za ním zajdu, rozbiju mu hubu... no, a pak uvidíme."
Ž: "Už podruhé se dneska obětuješ. A já ti to oplácím jenom nevděkem, neláskou a... Takového muže si opravdu nezasloužím. Jsem dobrá leda tak pro nějakého paradentologa."
M: "On vykopává zkameněliny?"