Když jsi v lednu roku 2008 zemřel, všechna světová média o tom informovala jako o hlavní zprávě dne. Rok na to si na Tebe vzpomněl již málokdo a letos už nikdo… Inu, světská sláva, polní tráva. Ty jsi však naštěstí patřil k těm vzácným lidem, kteří žijí jen pro své umění a pochybná sláva tohoto světa je vůbec nezajímá.
I to byla jedna z Tvých vlastností, které ostatní, “normální” lidé nechápali a pro něž Tě považovali za extravagantního podivína či přímo za blázna, aniž tušili, že ve skutečnosti jsi normální Ty a blázny oni…
O geniálním básníkovi Arturu Rimbaudovi se říkávalo, že je to anděl, který zabloudil na Zemi. Myslím, že totéž by se dalo říci i o Tobě a zdá se mi, že právě s Rimbaudem jsi měl mnoho společného, třeba už ten nečekaný rozchod se vším, co dosud tvořilo Tvůj život… Přiznám se, že jsem se tenkrát na Tebe dost zlobil. Dodnes si pamatuji na ten strašlivý dubnový den roku 1975, kdy v rádiu hlásili, že Tvůj zápas s Karpovem se neuskuteční. Tehdy jsem Tvé rozhodnutí nechápal a dodnes nevím, proč jsi “nám” (všem obdivovatelům Tvého umění) “to” udělal… Vím ale, že člověk, který dosáhne všeho, čeho dosáhnout mohl, již nemá, oč by usiloval. Byl jsi nejlepší na světě, nad Tebou již nebyl nikdo. Neměl jsi již žádnou motivaci, stejně jako ji neměl Rimbaud, když v pouhých devatenácti letech zanechal poezie, v níž již neměl kam stoupat, neboť stál na vrcholu….
Zbytek Tvého života (byť se jednalo o plných 36 roků!) byl vlastně již pouhým přežíváním… Jak těžký asi musel pro Tebe být život mezi lidmi, kterým jsi nerozuměl a kteří nerozuměli Tobě, člověku, žijícímu v metafyzickém světě čistých idejí, transformovaných do pohybu šachových figurek. Krása šachů spočívá především v tom, že opravdový mistr musí být zároveň velikým umělcem - a Ty jsi jím byl ve svrchované míře.
Myslím, že to podvědomě tušili i ti, kdo nechápali mnohá Tvá rozhodnutí v konkrétním, “všedním” životě. “Amerika je nekulturní země. Dovede ocenit jen to, co vynáší peníze.” Tak jsi charakterizoval svou vlast, která Ti bývala spíše zlou macechou než milující matkou. A když jsi uražen odmítl miliónové nabídky od reklamních agentur, protože se to příčilo Tvému pohledu na šachového mistra jako umělce, nepracujícímu pro zisk, stal ses definitivně společenským a posléze i politickým psancem.
Krátce před smrtí jsi odletěl na Island, kde jsi v památném roce 1972 získal titul nejlepšího šachisty na světě. Tady ses cítil “doma” a tady jsi chtěl umřít. Nadšené davy, vítající Tě na reykjavickém letišti jako krále, Tebe, kterého Tvoje vlast považovala za zločince, na něhož byl vydán mezinárodní zatykač, tyto davy chápaly, že jsou mezi nebem a zemí věci (a lidé!), vymykající se všem běžným a “normálním” společensko-politickým či jakýmkoliv jiným schématům. Zkrátka, že v tomto světě malých, nijak nevyčnívajících a s proudem plavajících lidiček se někdy může objevit génius, kterému sice nerozumíme a snad ani rozumět nemůžeme, kterého bychom však měli alespoň respektovat…
Občas si z knihovny vytáhnu knížku s Tvými partiemi a zasednu k šachovnici. Rád si přehrávám ty skvosty šachového umění, které jsi nám zanechal - nejraději mám 13. partii Tvého zápasu se Spasským. U ní cítím, že šachy jsou nejen uměním v běžném slova smyslu, ale čímsi mnohem vznešenějším, snad dokonce i ”naduměním” s transcendentním přesahem…
Děkuji Ti, Bobby…
2024 ©