VYLÉČENÁ ISLAMOFILKA

„Takže vy byste si přála...“
„Jo, přesně tak, chtěla bych k vám konvektorovat.“
„Chtěla jste asi říct konvertovat.“
„No, asi jo, já ty arabský slova ještě tolik neznám, prostě se chci dát na islám.“
„Dobře, to je od vás jistě velmi rozumné rozhodnutí a my každého, kdo poznal pravost prorokovy víry, mezi sebe rádi přijmeme...“
„Tak děkuju a salám.“
„Vidím, že to s vaší arabštinou není vůbec špatné a jak jsem řekl, jste u nás vítána, ale přece jen se potřebuji zeptat na důvody, které vás k tomuto rozhodnutí vedly.“
„No, tak jak jste říkal, mně se na tom vašem islámu líbí hlavně to, že je pravej. Že zkrátka člověk v klidu věří a nemusí u toho moc přemejšlet. A že stačí si občas zajít do Mekáče...“
„Promiňte – do Mekky. A stačí tam jít jednou za život.“
„A víckrát ne?“
„Ale ano, ale proč byste to dělala? Vždyť je to daleko a ta cesta je dost drahá...“
„Ale né, tady v Brně jsou ty Mekáče tři a já tam chodím každej večer somrovat zbytky, co se nesnědly...“
„My si nerozumíme...“
„No, já myslím, že byste mně to časem všecko vysvětlili, ne?“
„To jistě...“
„Tak vidíte, jak je ten korán jednoduchej!“
„Myslíte islám?“
„Ten druh neznám.“
„Jaký druh?“
„Toho salámu.“
„Ale islám není salám.“
„Tak proč o něm pořád mluvíte?“
„Salám je islámský pozdrav.“
„Ale já jsem žádnej nepřinesla!“
„To nevadí, my salámy stejně nejíme.“
„Ani šunku?“
„Tu už vůbec ne!“
„No, a když se k vám dám a stanu se tou islamicí...“
„Mohamedánkou.“
„Já jsem v Dánsku nikdy nebyla!“
„To ničemu nevadí, já jsem to myslel tak, že islámským ženám se říká mohamedánky.“
„Aha. A některý ty vaše předpisy už dodržuju teď.“
„A jaké?“
„No, třeba manžel mě mlátí jak nezralý žito.“
„A proč?“
„Protože mu zahýbám se čtyřma dalšíma. To je u vás dovolený, ne?“
„Ano, ale pouze v případě muže. Ten může mít čtyři manželky.“
„A ženská ne?“
„Bohužel ne.“
„A není to diskriminalizace?“
„Podle koránu ne.“
„Já vám řeknu, to není žádná sranda stát se tou islámkou...“
„Mohamedánkou. Ale za to se po smrti dostanete do ráje.“
„A je to tutovka? Myslím, jestli to víte určitě.“
„Je to velmi pravděpodobné. Úplně jisté byste to měla ale pouze v případě, že by se z vás stala mučednice.“
„Ale já nemám maturitu!“
„Co to má společného s maturitou?“
„No, u nás bez maturity tu úřednici dělat nemůžu.“
„Ne úřednici, ale mučednici.“
„A ta dělá co?“
„Zemře pro víru mučednickou smrtí.“
„Jak se to dělá?“
„To je různé. Tak třeba se stanete mohamedánkou, řeknete to manželovi a budete se snažit z něho udělat mohamedána a on...“
„Jak ho znám, tak by mě určitě zabil!“
„No vidíte. A kdyby se to stalo, tak jste mučednice.“
„A on je mučedník?“
„Ne, on je vrah.“
„Já vám řeknu, to je hodně složitý na pochopení, nemám se raděj dát k jehovistům?“
„To byste udělala pěknou hloupost. Vždyť to jsou nevěřící a po smrti do žádného ráje nepřijdou!“
„No právě. A taky se mně nechce stát v podchodu pod nádražím a říkat lidem, aby se probudili, protože mám na nohách křečový žíly. A co jinak – doufám, že po mně už nebudete chtít žádný další ramadány.“
„To ne, jen se vás ještě zeptám na několik věcí. Pijete alkohol?“
„Jenom rum, ale to se u vás může, ne?“
„Ne, nemůže.“
„Já myslela, že ho pijete k tomu salámu.“
„Jak to myslíte?“
„Jako že říkáte salám, nalej rum.“
„Myslíte salám alejkum? To nemá s rumem nic společného. Pít rum byste nemohla.“
„Já myslela tuzemák.“
„Bohužel ani ten.“
„Nemám se dát raděj k New Aids?“
„Ale to jsou taky nevěřící a po smrti skončí moc špatně.“
„No jo. Takže nechlastat – a to je doufám všecko.“
„Jenom ještě takovou maličkost – máte psa?“
„No jejda! Teda, je to jenom takovej malej ratlík, to víte, nějakýho velkýho hafana bych mít doma nemohla, ale...“
„To je problém.“
„To je, platit za něho musím vopravdu nemuslimský peníze, no ale...“
„Ne, já to myslím jinak. Pes je nečisté zvíře.“
„Ale ten můj Alan ne! Já ho každej tejden koupu a šampónem mu...“
„Myslím rituálně nečistý.“
„To né, zadek já mu vždycky vopláchnu taky a...“
„Tak vám to řeknu jinak – jako mohamedánka byste psa mít prostě nesměla!“
„A proč?“
„Protože je to pes.“
„A co mám s Alanem udělat?“
„Nějak se ho zbavit. Dát ho do útulku, někomu ho darovat – něco jistě vymyslíte.“
„Ale to já bych asi neměla to srdce mu to udělat, von je na mně hodně zafixovanej a u cizích by se mu určitě nelíbilo, stejskalo by se mu a...“
„Pro víru musí člověk umět přinést oběti!“
„Co kdybych počkala, až umře.“
„Kolik mu je let?“
„Teprve rok a půl, krásný malý štěňátko to je, takovej milej kuliferda, když přijdu domů, tak hned přiběhne a nese mi...“
„To ale budete asi čekat hodně dlouho.“
„Než mě k vám vezmete?“
„Myslím, než ten pes chcípne.“
„Cože?!“
„Vždyť jsem vám to už říkal – se psem vás nevezmem. Mohamedánkou se můžete stát až poté, co to hnusné zvíře zdechne.“
„Okamžitě se Alanovi omluvte!“
„Proč bych to dělal?“
„Protože Alan není žádný hnusný zvíře a nechcípne ani nezdechne!“
„Takovému nečistému tvorovi se omlouvat nebudu!“
„Takže ne, jo?“
„Ne!“
„Tak dobrá...“
„Co to děláte, ženská, zbláznila jste se nebo co?! Dejte tu sekeru okamžitě pryč!“
„Ale copak! Ty nechceš být mučedníkem?“
„Pomóc!“
„Bojíš se, co. Tak se neboj, já ti tu radost neudělám, abych tě poslala do háje. Salám alejkum – já Alana za Alláha nevyměním!“