Případ, se kterým hodlám na následujících stránkách seznámit své ctěné čtenáře, se udál krátce poté, co jsme se s Holmesem vrátili do Londýna po delší nepřítomnosti, způsobené děsuplnými událostmi, jejichž obětí se měl stát sir Henry Baskerville. I když jsme se vraceli jako vítězové, neboť krutý a rafinovaně vynalézavý zločinec nakonec neušel svému trestu, byli jsme zároveň nanejvýš vyčerpáni. Zatímco však mému příteli stačily pouhé dva či tři dny na to, aby se mu vrátila obvyklá tělesná kondice a duševní svěžest, já jsem na tom byl podstatně hůř. Několikatýdenní pobyt v tajemném a krajně nehostinném prostředí, neustálý pocit jakéhosi iracionálního nebezpečí, obklopujícího každý náš krok jakož i hrůzné vyústění celé záhady, kdy se ukázalo, že vrahovi sloužil jako smrtící “nástroj” obrovský pes - to všechno zapříčinilo, že mé do krajnosti vybičované nervy se nechtěly jen tak uklidnit. Velká fyzická zátěž, jíž byla moje robustní tělesná schránka vystavena častými a dlouhými výpravami po bažinatém okolí baskervillského zámku, měla zase za následek to, že se u mě po delší době relativního klidu opět objevily symptomy nemoci, jejíž původ sahal až do časů mého dávného pobytu v nehostinném Afghánistánu. Vůbec jsem se tedy nemohl divit své ženě, když vzápětí po polibku na uvítanou rezolutně prohlásila, že nejméně na dva týdny je se všemi dobrodružstvími konec, neboť můj žalostný stav vyžaduje důkladný odpočinek. Načež se s láskyplnou starostlivostí i neúplatnou důsledností začala věnovat mé léčbě.
Můj zdravotní stav se rychle zlepšoval, po týdenním klidu na lůžku a speciální kúře, spočívající v popíjení léčivých čajů a konzumaci výhradně zeleninové stravy, jsem byl z nejhoršího venku. A právě tehdy mi přišel telegram od Sherlocka Holmese, v němž mi lapidárně sděloval: "Potřebuji se s Vámi sejít. Mohu přijít zítra v šest večer? S.H."
Moje žena, třebaže z pochopitelných důvodů chovala k Sherlocku Holmesovi city upřímného přátelství, zareagovala tentokrát (rovněž z pochopitelných důvodů) poněkud podrážděně:
"Jak si to pan Holmes vůbec představuje? Sotva se polomrtvý vrátíš z těch hrozných bažin, máš hned zas odjet kdo ví kam a bůhví na jak dlouho? Nikam tě nepustím, zůstaneš doma. A panu Holmesovi ve vší slušnosti oznámím, že s ohledem na tvůj současný zdravotní stav považuji za vyloučené vystavovat tě jakámukoliv stresu."
Chvíli jsem mlčel a přemýšlel. Ano, ženino rozhořčení je oprávněné, vždyť můj přítel dobře ví, jak se mi zdravotně vede (či spíše nevede) a je tedy z jeho strany poněkud netaktní chtít mne seznamovat s nějakým dalším případem. Zamyslíme-li se však nad celou věcí z jiného úhlu pohledu, je to vůbec poprvé, kdy mne nevolá do svého bytu na Baker Street, ale má v úmyslu přijít za mnou. To by naopak svědčilo o určité ohleduplnosti, což při jeho chladné a na citové projevy tak skoupé povaze nelze chápat jinak než jako projev nejvřelejší náklonnosti. Tyto úvahy jsem sdělil své ženě a dodal:
"A hlavně, má drahá, nezapomínejme na jedno - nebýt Sherlocka Holmese, nikdy bychom se nepotkali!"
Pousmála se, sklonila ke mně hlavu a zašeptala:
"Vždyť já vím. Tak dobře, může přijít. Ale ty s ním nesmíš nikam odejít, slibuješ?"
Krátce před šestou se otevřely dveře mého pokoje a vstoupil Sherlock Holmes. Když se na mne pozorně zahleděl, zdálo se mi, že se na jeho tváři na malou chvíli objevil výraz radosti. Pak řekl:
"Výborně, Watsone! Vypadáte skvěle. Je vidět, že vegetariánská strava v kombinaci s bylinnými čaji z Ceylonu na Vás působí vskutku blahodárně!"
"Milý příteli," vyjelo ze mě zmateně, "jak jste jen mohl poznat, že…"
“Nechme toho, Watsone," usmál se Holmes, "jsem v časové tísni a ze všeho nejméně mám chuť na vysvětlování dedukčních triviálností. Raději si přečtěte toto."
Sáhl do kapsy kabátu, vytáhl dnešní Dailly Mirror a ukázal mi na jeho zadní stránce tužkou podtržený inzerát. Četl jsem: Zítra v 15.30 ukončím svůj život. Na Paddingtonském nádraží skočím pod vlak přijíždějící ze Southamptonu. L.W.
"Co na to říkáte?" otázal se Holmes.
Po chvíli přemýšlení jsem odpověděl:
"Z lékařského, přesněji řečeno psychiatrického hlediska nejde o záležitost nijak výjimečnou. Mnoho lidí, hovořících o sebevraždě, nemá de facto v úmyslu tento čin uskutečnit. Spíše jsou z nějakého důvodu duševně dezorientováni, nacházejí se ve stavu, jemuž se v psychiatrickém slangu říká "tunelové vidění". Jejich "sebevražedný" úmysl je ve skutečnosti jakýmsi výkřikem zoufalství - prosím, pomozte mi, nevím jak dál! Ostatně, proč by jinak tento člověk o své plánované sebevraždě informoval širokou veřejnost formou inzerátu v nejčtenějším deníku?"
Sherlock Holmes se trochu provinile pousmál:
"Musím vás poprosit o prominutí, milý Watsone, ale trochu jsem si s vámi zažertoval a neřekl vám všechno."
A opět sáhl do kapsy, vyndal tentokrát hned tři starší výtisky stejných novin a podal mi je. Na poslední stránce každého z nich byl tentýž sebevraždou vyhrožující inzerát. Jedinou změnu představovaly iniciály na konci - zatímco dnes šlo o L. W., u dalších inzerátů jsem četl J. P., R. K. a W. K. Když jsem se podíval na datum, kdy tyto noviny vyšly, zjistil jsem, že se jednalo pokaždé o čtvrtek - 12. 5., 19. 5. a 26. 5. Holmes se mne ani nemusel zeptat na moje mínění, neboť jsem vykřikl:
"To je do nebe volající chuligánství! Nějaký darebák dá do novin takovéto hnusné oznámení a potom někde zpovzdálí pozoruje, jak přijíždí policejní jednotka a v davu lidí na peroně pátrá po eventuálním sebevrahovi. A zřejmě se přitom náramně baví!"
Sherlock Holmes neodpověděl a pohroužil se do svých úvah, nikoli však nadlouho. Ozvalo se jemné zaklepání a do pokoje vstoupila má žena, následována inspektorem Lestradem. Ten se také hned ujal slova:
"Prosím o prominutí, pane doktore. Vaší ženě jsem se již omluvil. Byl jsem u vás, pane Holmesi, ale paní Hudsonová mi sdělila, že se nacházíte zde. Neosmělil bych se sem přijít, kdybych k tomu neměl tak závažný důvod."
"Myslíte ta sebevražedná oznámení?" zeptal se Holmes.
"Přesně tak, pane. Již třikrát jsem tam poslal své lidi a zítra je tam budu muset poslat počtvrté, i když jsem si jist, že opět zbytečně. Je mi těch chlapců ze speciálního komanda opravdu líto. Pokaždé tam přijedou s tím nejušlechtilejším úmyslem zachránit život člověka, aby posléze odjeli s trapným pocitem, že si z nich nějaký lump vystřelil. A já si prostě nemohu dovolit je tam neposlat, protože kdyby přece jen k něčemu došlo, znamenalo by to konec mé kariéry. A nejen to. Na krku bych navíc měl obvinění z hrubého zanedbání služebních povinností." Na Lestradově tváři se objevily smutné vrásky a detektiv se odmlčel.
"Právě jsme o této nanejvýš nepříjemné záležitosti mluvili s Watsonem," ujal se slova Sherlock Holmes. "Zatím je velice obtížné o čemkoli spekulovat, neboť fakta, jež máme k dispozici, jsou víc než skoupá. Přece však - jak si vysvětlujete skutečnost, že pod každým tím oznámením jsou jiné iniciály?"
"Nemám nejmenší tušení," odpověděl Lestrade.
"Nu, pokud se opravdu jedná o vtipálka, který se tímto způsobem baví na účet policie, pak jsem přesvědčen, že dříve či později jej smích přejde. Mám zkušenost, že podobní výtečníci si tak dlouho zahrávají s ohněm, až se nakonec sami spálí. Neklesejte na mysli, Lestrade. Přeji vám dobrou noc a pokud se objeví jakékoli nové informace, jsem vám pochopitelně k dispozici."
Když detektiv odešel, zvedl se i Sherlock Holmes. Večer však již mezitím pokročil, takže mu moje žena navrhla, aby u nás přespal.
"Pane Holmesi, budu velice ráda, zůstanete-li dnešní noc u nás. Můžete přespat na této pohovce, kterou vám hned připravím. Vidím, že Vaše přítomnost má na mého manžela velmi pozitivní vliv a věřím, že rovněž vy se u nás cítíte dobře."
Můj přítel souhlasil a tak jsme s ním strávili pěkný večer, vyplněný vzpomínáním na některé minulé případy, jakož i pozorným nasloucháním Holmesovým neobyčejně zajímavým úvahám o potenciálním využití některých nejnovějších poznatků z oblasti psychologie a sociologie v boji se zločinem. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že Holmes ve volných chvílích pracuje na speciálním kriminologickém spisu Sociologické determinanty psychologického profilu patologických zločinců, o jehož sepsání jej požádala Akademická rada Oxfordské univerzity. Ke spánku jsme se uložili až kolem jedné v noci.
Ráno nás probudil hovor v předsíni a vzápětí moje žena tak jako včera uvedla do pokoje inspektora Lestrada. Detektiv měl unavenou tvář a opuchlá víčka, jas v jeho očích však prozrazoval, že se muselo přihodit něco významného, co případ, který mu tolik ležel na srdci, posunulo kupředu. To ostatně potvrdila i jeho první slova:
"Znovu prosím o prominutí, ale nemohl jsem jinak, než vás znovu vyhledat, pane Holmesi. Mám pocit, že v bezvýchodné temnotě tohoto případu jsem přece jen zahlédl jiskřičku naděje."
Po tomto poněkud básnicky formulovaném úvodu se odmlčel, jako by se zamýšlel nad tím, jak nejlépe začít. Můj přítel se opřel v křesle a s pohledem upřeným ke stropu jej stručně vyzval:
"Pokračujte, prosím."
"Víte, pane Holmesi," začal Lestrade, "když jsem včera odcházel, věděl jsem, že celou noc neusnu. Sedl jsem si tedy ke stolu a začal se probírat běžnou agendou. Kromě jiných zločinů došlo v Londýně v minulých týdnech k několika loupežným přepadením obchodů se zlatými šperky. Nevím, jak se to stalo, možná, že jsem si podvědomě osvojil některé vaše dedukční postupy, o nichž jsem, proč to tajit, v minulosti nemíval příliš valné mínění - Lestrade se provinile pousmál - , zkrátka a dobře, když jsem ta přepadení vzájemně porovnával, ukázalo se, že k nim dochází pravidelně ve čtvrtek kolem třetí odpoledne. A tu jako zasažen bleskem náhlého poznání jsem si uvědomil, že to je ten den a ta hodina, kdy má docházet k sebevraždám na Paddingtonském nádraží. To přece nemůže být náhoda!"
"To jistě ne," řekl Sherlock Holmes a zamyšleně dodal:
"Opravdu pozoruhodný detail. A Váš názor, Lestrade?"
"Podle mne jde tomu zločinci o to, aby v době, kdy přepadává zlatnictví, odlákal elitní policejní jednotku a měl tak větší šanci, že se mu loupež zdaří."
"To zní logicky," řekl Sherlock Holmes a pokračoval:
"Znám vás především jako muže činu, Lestrade, takže je mi celkem jasné, jak hodláte dál pokračovat. Máte zajisté v úmyslu dnes odpoledne nechat střežit všechna londýnská zlatnictví."
"Přesně tak, pane Holmesi. Už jsem v tomto směru také začal činit neprodlené kroky. Hovořil jsem se svým nadřízeným a ten mi přislíbil poskytnutí veškerých volných policejních sil, takže nepochybuji o tom, že dnes odpoledne bude ten lump náš."
"Kolik policistů budete mít k dispozici?" otázal se Holmes.
"Skoro dvě stovky," odpověděl sebevědomě Lestrade.
Můj přítel se neznatelně pousmál:
"A víte, kolik je v Londýně zlatnických obchodů?"
"Detaily jsem se ještě nezabýval," odvětil trochu nedůtklivě detektiv.
"Nu, právě detaily hrají v kriminalistice nejdůležitější roli. Já vám to mohu říct přesně - těch zlatnictví je 489. Když uvážíme, že u každého by měli hlídkovat nejméně dva policisté, pak více jak tři čtvrtiny těch obchodů zůstanou nehlídány."
Lestrade zaraženě mlčel. Holmes se jej otázal:
"Mohl byste mi popsat vlastní průběh těch přepadení?"
Inspektor vytáhl z aktovky svazek papírů, chvíli v nich listoval a potom řekl:
"Scénář byl pokaždé stejný. Lupič si počkal, až v obchodě nikdo nebude a vstoupil. Podal prodavači tašku a s pistolí v ruce jej vyzval, aby ji naplnil šperky. Pak bez jakéhokoliv spěchu odešel. O tom, že jde vskutku o velmi otrlého padoucha svědčí to, že vždy při odchodu si ze své oběti ještě ztropil krutý žert. "Nezlobte se, prosím, že jsem vás okradl, ale nemohl jsem jinak," řekne pokaždé tichým a naoko zkroušeným hlasem. Co tomu říkáte, pane Holmesi?"
"Zatím nemohu říct nic, Lestrade, jen bych vás chtěl požádat o nahlédnutí do těch svědeckých výpovědí."
Detektiv mu je beze slova podal.
(pokračování)
2024 ©