JAK JSEM BYL PŘEDVOLÁN

Byl jsem „předvolán“. Je to slovo, které si ty uvozovky zaslouží, protože není české, resp. vymysleli jej lidé, kterým říkáme kravaťáci, límečci či inkousti a zařadili ho do standardní výbavy úřední komunikace vrchnosti s poddanými. „Jste předvolán na... dostavte se proto... za účelem podání vysvětlení...“ Razítko, podpis, jakýsi nóbl papír, jemuž vévodil státní znak – na chvíli se ve mně vzedmula vlna pýchy, že já, obyčejný Honza ze zapadlé vesnice, stojím nějakému úřadu za to, aby mě takto oficiálně kontaktoval. Pak jsem si ale uvědomil, že pokud kancelářský límeček něco někomu pošle, pak to nedělá z vlastní iniciativy, ale na příkaz nějakého většího zvířete, které k tomu dostalo příkaz od někoho, co sedí tak vysoko, že tam obyčejný smrtelník ani nedohlédne. Když jsem byl na vojně, říkalo se tomu „zákon padajícího lejna“, který je, jak známo, univerzální a platí bez ohledu na politické systémy.
Co kdybych to předvolání ignoroval? Proč se mám na „výzvu“ nějakého pitomce, navíc placeného i z mých daní, někam „dostavovat“, abych něco „podával“? Už jsem chtěl ten papír hodit do koše, když mě napadlo, že bych tam přece jen jít měl. Vždyť to může být – když nic jiného – minimálně legrace.
A tak jsem se ve stanovený den dostavil do jedné velikánské brněnské budovy, v níž sídlí úřad, který si zde detašovalo jisté město s tzv. rozšířenou působností, pod nějž spadá moje vesnice. Vyhledal jsem ty správné dveře, zaklepal a byv vyzván ke vstupu, vstoupil jsem.
Za stolem seděl obrýlený, asi třicetiletý muž s výraznými čelními kouty a obličejem, připomínajícím gestapáka z nějakého válečného filmu. S předstíranou žoviálností mi vyšel vstříc, podal mně ruku a ukázal na židli před svým stolem.
„Pane Hofírku, berte to jako takovou... řekněme neformální, informativní schůzku. Jde prostě o zcela nezávazný rozhovor dvou rozumných lidí, kterým jde o totéž – aby neměli v životě problémy, aby se do něčeho, třeba i nevědomky, nenamočili a neměli popotahování s úřady.
Jistě víte, že se teď hodně mluví o ruské propagandě na území našeho státu, která je podle všech indicií stále intenzivnější a má mnoho podob. Mimo jiné se jedná i o proruské weby, kterých se tu najednou vyrojilo jako hub po dešti, mají poměrně velkou čtenost a ovlivňují veřejné mínění nežádoucím, protizápadním a protievropským směrem. Jistě se mnou budete souhlasit, že pokud o existenci těchto webů mluví už i ministři, určitě to nejsou žádné plané řeči.“
Gestapák se odmlčel a čekal na moji reakci. Zeptal jsem se:
„A co s tím mám společného já?“
„No... vy přece také máte takový web, který...“
„Já žádný web nemám.“
„Ale... co ten váš literární...“
„To není web, ale blog.“
Muž se zachmuřil. Asi nebyl zvyklý, že si s ním někdo dovoluje takto polemizovat.
„Podívejte se, nebudeme se chytat za slovíčka. Dobře, tak nemáte web, ale blog. Podstata problému ale zůstává stejná a to...“
„O jakém problému to mluvíte?“
„Mohl byste mi laskavě přestat skákat do řeči, pane Hofírku?“
Rozhodl jsem se k razantnějšímu vyjadřovacímu projevu:
„Jistě, ale to, co jste zatím ze sebe vypotil, není řeč, ale nesmyslné blábolení. Mluvte konkrétně – o co vám jde?“
Týpek se na chvíli zarazil, pak si ale uvědomil, že musí též přejít do útoku. Zničehonic na mě vybafl:
„Mám tady seznam proruských webů – nebo, jak vy říkáte, blogů – z celého Jihomoravského kraje. A ten váš mezi nimi figuruje na jednom z předních míst!“
„To jsem nevěděl, že jsem tak úspěšný.“
„Pokud říkáte úspěch tomu, že vaše proruské články čtou tisíce lidí, tak takovým úspěchem bych se na vašem místě nechlubil!“
Zkusil jsem jinou tasktiku:
„Před chvílí jste mi říkal, že jde pouze o informativní schůzku, a teď tady na mě štěkáte a vyhrožujete?“
„Nikdo vám nevyhrožuje, nepřehánějte. Jde mi o to, abych zjistil, co vás k tomu psaní vede?“
„Co je vám po tom?“
„Možná se budete divit, ale je mi po tom dost. Nebo si snad myslíte, že státní orgány budou nečinně přihlížet, jak se tady formuje pátá kolona?“
„Já na takové orgány kašlu.“
„Ale ony na vás ne.“
Něco mne napadlo a zeptal jsem se:
„Znáte ten vtip, proč se takovým lidem, jako vy, říká orgán?“
Muž na mne beze slova hleděl. Pokračoval jsem:
„Protože říkat č...k je neslušné.“
Chlap zrudl a začal se vztekat. Byl přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Teď si přestane brát servítky a vyžvaní mně všecko, co by si za normálních okolností určitě netroufl. A opravdu:
„Však vy už dlouho ta ramena dělat nebudete! My vám zatnem tipec, a všem ostatním putinovským slouhům taky! Na takové ptáčky my najdem klícku! Až budete v lochu, budete zpívat jinak. A až vás za pár let pustí, už si ten zobák otvírat nebudete, to si pište!“
„Podívejte se, pane. Já nemám žádný proruský web, ale literární blog. Tak se laskavě hoďte do klidu.“
„Tak literární blog! A vy si myslíte, že my vám na ten špek skočíme? Že tu habaďůru neprokoukneme? Že nepoznáme, že se tou literaturou jenom maskujete?“
„Proč bych se měl maskovat?“
„Aby se na vás nepřišlo?“
„To jako že píšu blog a snažím se, aby o tom nikdo nevěděl? Aby ho nikdo nečetl? Proč bych ho potom psal?“
„Abyste ho psal pro lidi, kteří ho najdou.“
„To bych ho ale potom maskoval hodně blbě, když ho našli i lidi jako vy.“
„Nejenom našli – my ho už hezkých pár týdnů monitorujeme. A můžu vám říct, že se o tu vaši proruskou propagandu zajímají nejvyšší místa!“
„A to je dobře, nebo špatně?“
„Pro vás určitě špatně. Znáte paragraf o šíření nenávisti, jak o něm nedávno mluvil pan ministr?“
„Jaký ministr?“
„Plameňák!“
„Jo ten. Tak když já jsem chodil se samopalem po čáře, tak tenhle ministr ještě říkal h...u koko!“
„Co jste to řekl?“
„Že tahal kačera!“
Muž, již celý rudý, vykřikl:
„Až u vás jednou – a nemusí to trvat nijak dlouho – zazvoní policie, tak se nedivte! A nikdo vám pak nepomůže, ani ti vaši přítelíčkové z Parlamentních listů nebo Protiproudu! Dostanete pět let natvrdo a půjdete bručet!“
„Myslíte? V tom případě požádám pana prezidenta o milost a půjdu domů.“
„A vy si myslíte, že ten Zeman na tom Hradě bude sedět na věky? Můžu vám říct, že v těch příštích prezidentských volbách už nebude nic ponecháno náhodě a že... no, nic.“
„Pokračujte, to je zajímavé, co jste právě řekl.“
„Nic jsem neřekl!“
„Jak často mě takhle budete předvolávat?“
„Jak bude nutné.“
„Je vám jasné, že o každém takovém předvolání napíšu na svém blogu?“
„To byste udělal jenom jednou!“
„Asi máte pravdu. Podruhé už totiž nepřijdu.“

Takže – zdá se mně, že tady někdo kuje pikle. Podobné „rozhovory“ už prý absolvovali i jiní lidé, i jim „domlouvali“ – zatím po dobrém – příslušníci orgánů, aby nepsali protiuprchlicky a už vůbec ne prorusky.
Já jsem ale v klidu. Žijeme přece ve svobodné, demokratické zemi, kde je ctěna svoboda projevu a ta předvolání na pohovory jsou jen výjimečné excesy některých přespříliš horlivých úředníků. Vedení policie ani vláda s tím určitě nemá nic společného!