… Hlavně zachovat klid a nenechat se ničím rozptylovat, zvláště ne nějakými slabošskými pocity. Vždyť je to jen rutinní zákrok, který určitě zvládnu. Jediný problém je snad v tom, že dnes to dělám poprvé a tak mám trochu trému. Je tu ale se mnou šéf a kdybych něco přece jen zpackal, tak nad tím jistě přivře oko. No vida, teď se na mne povzbudivě usmál, pacientka je už v narkóze, takže se do toho dám.
Počkat, jaká pacientka?! Vždyť ta ženská není nemocná, pouze těhotná… Pitomé slovíčkaření! Takové myšlenky si přece jako lékař nemohu připouštět! Raději začnu.
Dokážu to! Musím to dokázat! A pak budu mít v kapse atestaci, která automaticky znamená zvýšení platu. To se nám s Míšou bude moc hodit, vždyť to naše mimčo se má narodit za dva měsíce! A možná se mně podaří vykousat z vedoucí pozice na našem oddělení tu krávu Jandorovou. Ona to nedělá, prý z důvodů svědomí… Svědomí! Co to vlastně je?! To bych vážně rád věděl… Ale musím už začít.
Takže, jak nás to učili na fakultě? Do dělohy se vsunou kleště… tak, dítě se chytne za nohu… Fuj! Co to říkám?! Jaképak dítě? Vždyť to žádné dítě není, je to jen shluk buněk, pouhá fetální tkáň, „produkt těhotenství“, jak říká náš primář . Ne, dítě ne!
Musím chytnout tu nohu! A potom… Řekl jsem nohu? To je ale pěkná blbost! Jak může mít fetální tkáň nohu?! Jak tomu ale mám říkat? Třeba… končetina! Ano, končetina, to zní celkem neutrálně.
A vida, už ji držím! Můžu tedy začít trhat… Nějak se to tam v té děloze mrská… Tak, jedna končetina je pryč, teď utrhnu druhou, teď chytnu ruku… ne, třetí končetinu… hlavně žádné emoce!… tak, všechny končetiny jsou pryč.
Teď se můžu pustit do páteře. Musím ji pře… Páteř ale taky zní dost blbě! Budu tomu říkat kost. Musím ji přelomit, jinak ji nedostanu ven. Jak tam sebou uvnitř hází, prevít jeden! Ještě pořád není po něm… Tak, tu kost bychom měli, byla to ale fuška! A nakonec rozdrtím hlavu… raději řeknu lebku, to je lepší. Tak! Všechno je už ven, teď to ještě poskládám, abych měl jistotu, že… Panečku, ten už byl velký! Kolik tak může vážit? Má hlavu jak tenisák a na ní už vlasy a taky…
„Milý kolego, blahopřeji Vám k opravdu profesionální evakuaci děložního obsahu a tím i k úspěšnému složení atestačních zkoušek.“ – Jak je to dojemné, slyšet od svého šéfa tak upřímná slova! Teď se ještě ke mně naklání a ztišuje hlas: „A mimochodem, pane kolego, mám tu čest Vám jako první oznámit, že v nejbližší době budete jmenován vedoucím vašeho oddělení namísto doktorky Jandorové. Včera mi to řekl primář. Úplně s ním souhlasím, že v čele špičkového pracoviště musí stát mladý, ambiciózní a flexibilní profesionál a ne někdo, u něhož se sice nedá popřít odborná fundovanost, jehož morální názory jsou však v příkrém rozporu s požadavky moderní gynekologie na prahu třetího tisíciletí. Nevím, zda je Vám to známo, ale kolegině Jandorová je údajně katolička, dokonce snad prý chodí do kostela… Platově samozřejmě postoupíte o dvě třídy a něco Vám určitě kápne i od farmaceutických firem. Jako pozornost novému vedoucímu, rozumíme si?“ A šéf na mě spiklenecky zamrkal.
No ne! Je to možné?! Tolik radostných zpráv najednou! Už abych to tady dnes mohl zapíchnout a všechno doma Míše povědět!
- - - - -
„Ahoj,miláčku!“
„Ahoj! Tak co, jak to dopadlo, prosím tě, mluv, hořím nedočkavostí!“
„Udělal jsem to!“
„To je úžasné!“
„No, víš, měl jsem sice trochu trému, člověku se při takovémto zákroku honí hlavou ledacos,ale dopadlo to nad očekávání dobře.“
„A co jsi to vlastně dělal?“
„Říká se tomu evakuace děložního obsahu.“
„Prosím tě, co to je? Přelož mi to do normálního jazyka.“
„No, víš, v dnešní době to samozřejmě dávno není tak jako za časů našich babiček, kdy každá rodina měla aspoň pět dětí a kdy ještě neznali moderní způsoby regulace početí. Svět se posunul o hezký kousek dál a zvláště nyní, v postmoderní době, se tempo aplikace nových teoretických poznatků do praxe stále zvyšuje. A my, gynekologové, chceme samozřejmě s tímto tempem držet krok nebo být dokonce o nějaký ten krůček napřed. Víš, dnes jsem vlastně poprvé naplno pocítil to, co jsem dosud pouze podvědomě tušil, že totiž moje práce je něčím mnohem vznešenějším než pouhým způsobem vydělávání peněz, že je daleko spíše posláním, neboť právě gynekolog je víc než kdokoli jiný tím, který pomáhá lidem řešit jejich nečekané problémy, s nimiž si evidentně nevědí rady, že moderní gynekologie plným právem aspiruje na to, být…“
„Miláčku, prosím tě, zkus přejít k věci.“
„Právě se o to snažím, Míšo! Víš, nechci tě příliš vtahovat do problémů, v nichž by ses - při vší úctě k tobě - asi nedokázala úplně správně orientovat, protože jde o problémy nejen lékařské, ale dá se říct, že i právní a snad i filosofické. Ne, nechci tě ohromovat nějakými vznešenými, přitom ale pro laika příliš abstraktními pojmy, vím, že to nemáš ráda, že jsi zaměřena spíše prakticky, což je samozřejmě pro náš vztah nesmírně přínosné, zvláště uvážím-li, že já v tomto směru stojím spíše na opačném pólu, že jsem orientován víc intelektuálně a tím mi evidentně unikají některé aspekty praktického života, což ty, jak jsem již řekl, svým smyslem pro realitu dokážeš vyvažovat a…“
„Takže to zkusím jinak a zeptám se tě, co jsi dnes v práci dělal.“
„Víš, když jsem tam strčil kleště, začal ten spratek sebou mrskat jak ryba. Dobře věděl, že mu jde o kejhák! Měl jsem co dělat, abych ho vůbec chytil. Dál to ale už šlo jako po másle. Nejdřív jsem mu utrhl nohy a ruky (představ si, že i potom sebou ještě házel!), pak přelomil páteř a nakonec rozmáčkl hlavu. Když jsem ho pak skládal dohromady, skoro jsem nevěřil svým očím. Míšo, ten ti byl už tak velký! Měl hlavu jak tenisák a… co se děje, Míšo! Není ti špatně? Jsi bledá jako stěna! Prosím tě, Míšo , co ti je?! Ne! Míšo, to ne, to nesmíš! Prosím tě, neomdlévej!! Neo… Zatraceně, co teď?! Já se z toho snad zblázním… Záchranku! Rychle, kde mám ten mobil… Haló! Haló!! Ano, okamžitě přijeďte, má žena leží v bezvědomí a… Nepřerušujte mě, musím vám všechno říct! Míša – jako moje žena – čeká miminko, má se narodit za dva měsíce. Bude to kluk, to už víme. A bude se jmenovat – schválně, hádejte jak! Na to určitě nepřijdete, tak vám to raději řeknu hned – bude to Pavel! Myška – to jako Míša, moje žena, já jí někdy říkám Myška – chtěla Petra, já zase Marka a tak jsme se nakonec domluvili, že… Cože?! Adresu? Jakou adresu, ženská, já se z vás zblázním, nechte mě domluvit, vždyť jde přece o lidský život! Takže, kde jsem to skončil… aha, no tak já si myslím, že Pavel je docela hezké jméno, i když se mi více líbil ten Marek. To byste nevěřila, jak je děťátko v maminčině bříšku krásné! Ten náš Pavlík je tak roztomilý, víte, když jsme byli poprvé na ultrazvuku a uviděli ho, jak si tam spokojeně leží, oba jsme se skoro rozplakali… Nejdříve mu musíte utrhnout končetiny! A jak si legračně cucal paleček, to vám bylo tak… Ženská, já se z vás vážně zblázním, co to pořád máte s tou adresou? Co je vám vůbec po tom, kde bydlím?… No, a pak se musí přelomit páteř a rozdrtit lebka, protože… Držte hubu, teď mluvím já! … jinak ho ven nedostanete, je už moc velký, hlavu má jak tenisák a… Haló, jste tam? Haló! Haló!! To se mi snad jen zdá, ona zavěsila! Zavěsila a nechala mě tu s mrtvou manželkou a mrtvým dítětem! Co teď? Co mám pro všechno na světě dělat?!… Hlavně zachovat klid a nenechat se ničím rozptylovat, zvláště ne nějakými slabošskými pocity! Určitě to zvládnu… Tak Jandorová prý chodí do kostela! Začíná třetí tisíciletí a ona si žije někde ve středověku. Ten je ale velký, a ta hlava, jako teni… Ona snad věří v Boha! Svědomí! Co to… Smrt! Smrt! Dítě! Ne, dítě ne! Bůh! Peklo! Peklo!! Pek… Ale co to… Kdo… Kdo to…?!
„Miláčku, miláčku!“
„Co se stalo?! Kdo… Míšo! Míšo, co se děje, co je to se mnou?!“
„To právě nevím. Jsi celý zpocený, hážeš sebou a křičíš cosi ze spaní…“
„Ze spaní?? Takže… to byl sen?! To se mi všechno jen… zdálo?!"
„A co?“
„To se mi jen zdálo, všechno to byl jen pitomý sen! Ach, Myško, ani nevíš, jak jsem šťastný!“
„A co se ti to vlastně zdálo?“
„Ále, celkem nic, jenom taková hloupost.“
„Tak mi to řekni, třeba se ti uleví.“
„Ne, to nejde. Tomu bys nerozuměla. Opravdu ne.“
„Takže já jsem ta hloupá, která ničemu nerozumí a ty…“
„Ale ne, tak jsem to nemyslel. Víš, pozítří dělám tu atestaci, a tak mám trochu pocuchané nervy.“
„Ale proč? Vždyť to zvládneš, ne? Říkal jsi přece, že je to jen úplně jednoduchý zákrok, jakých pak budeš dělat stovky…“
„To ano, ale bude to poprvé a…“
„A co to vlastně máš dělat?“
„Tomu bys asi nerozuměla.“
„Už zase?!“
„No, víš, říká se tomu evakuace děložního obsahu.“
„Tomu tedy opravdu nerozumím. Přelož mi to, prosím tě, do normálního jazyka.“
„Ne! A už o tom nechci mluvit!“
„Prosím tě, co je s tebou?“
„Prostě o tom nechci mluvit!“
„Takže ty máš přede mnou nějaké tajnosti?“
„Ne, nemám, ale…“
„Tak mi to tedy řekni!“
„Ale…“
„Poslouchám!“
„…No dobře… Sama jsi to chtěla… Tak poslouchej!“
2025 ©