PŮLNOČNÍ BÁSEŇ
Po stínech tma se plazí
studí
revolver u spánku lebky jako živé
poslední přihnutí si
říhnutí na smrt
láhev prokousaná na dno
stydí se naprázdno
za které nemůže
můra si naráží nový zdroj světla
na zdi utopené v omítce
oběšené obrazy
vybydlený obývák jako po výprasku
jsou křesla sama o sobě
hněv křičí nahoru do oken
nevermorové nadávky od plic
pouliční uličnice nic jiného neumí
než zpovykovat na potkání
sebekrásnější duchapřítomnost
Déšť ví, že se nenapije
z vlastní kalužiny
za větve se nevytáhne
strom k měsíci...
2024 ©