S. S. VAN DINE: VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENÜ

Nejslavnější detektivka po Psu baskervillském

Spolu se Psem baskervillským nejlepší detektivka, jakou jsem kdy četl. Domnívám se, že u knih tohoto žánru tím nejpodstatnějším, resp. tím, co jim dává jejich výjimečnost, je celková atmosféra příběhu. Jak je např. možné, že dva jinak třeba velmi podobné detektivní romány se zároveň mohou lišit do té míry, že jeden na nás působí skoro až elektrizujícím dojmem, zatímco ten druhý nás nechává zcela chladnými? Odpověď na tuto otázku musí dle mého spočívat právě v oné jedinečné atmosféře, kterou se autorovi podařilo vytvořit, v jakémsi fluidu, které je cítit z každé stránky knihy a působí, že se čtenář stává jakoby spoluúčastníkem popisovaného děje. Tento fenomén může mít samozřejmě různé podoby. Vezmeme-li jako příklad Psa baskervillského, pak to, co mu propůjčuje mezi všemi detektivkami (a dokonce i mezi ostatními holmesiádami) onu výjimečnou působivost, je zasazení příběhu do tajemného kraje, plného bažin a jen řídce osídleného, jemuž vévodí zámek s nově příchozím majitelem, který se dozvídá o staré pověsti, vztahující se k jeho rodu. Listy břečťanu, narážející za noční vichřice do oken, by jinde mohly působit naprosto banálně - tady se však siru A. C. Doylovi podařilo skloubit i takové zdánlivé maličkosti do celku, který vždy znovu uchvacuje generace čtenářů.
A stejně je tomu i u Vyvraždění rodiny Greenů - to všudypřítomné tajemno, hrůznost, v níž se na malém prostoru jednoho domu odehrávají děsuplné události, čtenáře prostě připoutají ke knize tak, že se od ní neodtrhne, dokud spolu s detektivem Philo Vansem nepřijde celé záhadě na kloub. A opět - se stejným scénářem, totiž sérií vražd se můžeme setkat v bezpočtu detektivek a přece je to tady něco úplně jiného. Proč? Vracíme se zpátky k oné již zmiňované atmosféře...
Otázka, zda tento "literární efekt" působí pisatel záměrně nebo k němu dochází nějak jinak, třeba i "neúmyslně" a mimochodem, je spíše zajímavá než důležitá. Já se domnívám, že i kdyby se autor snažil sebevíc, zůstává u takovýchto výjimečných knih něco, co "přišlo na svět" jako "nechtěné dítě". Samozřejmě - díky za ně! A ani náš obdiv k autorovi tímto "nechtěňátkem" nijak neutrpí.
S. S. Van Dine napsal i další (a velmi zdařilé) detektivní romány, Vyvraždění rodiny Greenů je však jen jedno. Poprvé jsem tuto knihu četl před mnoha a mnoha lety, ale "nepřejedla" se mně dodnes. Myslím si, že pro milovníka knih je velmi důležité vědět, že se "má kam vracet", že v tom neprozkoumatelném bludišti jménem knižní trh jsou cestičky, které nás bezpečně provedou. Těmito cestičkami či spíše jistotami rozumím knihy, které nestárnou a k nimž tak rádi přicházíme vždy znovu a znovu. V této perspektivě je pro mne Vyvraždění rodiny Greenů nejen skvělá detektivka, ale i jakýsi pevný bod či nastavená laťka, podle níž mohu měřit jiné knihy literárního žánru, zvaného detektivní...