Nejlepší kniha o pekle zvaném Osvětim!
Podle mého názoru jednoznačně nejlepší vzpomínková kniha z období druhé světové války a (jestli se tedy v tomto případě dá podobný termín použít) absolutní bestseller. A přitom se mi to neříká nijak lehce, neboť vyzdvihnout jednu knihu válečných memoárů chtě nechtě znamená odsunout jiné (a bezpochyby rovněž úchvatné) až na další místa v pomyslném pořadí. Ale jak se říká – vítěz může být jen jeden a pro mě jím je Rudolf Vrba se svým dechberoucím osvětimským příběhem...
Jeho kniha je vlastně psychothrillerem, který se od těch „normálních“ liší v tom nejzásadnějším – děsivý děj není výplodem autorovy fantazie, ale popisem té nejreálnější skutečnosti. Vymyslet peklo Osvětimy s její takřka k dokonalosti dovedenou vražednou mašinérií by ostatně bylo sotva možné.
Podobné knihy mají jednu „nevýhodu“ – čtenář dopředu ví, že dopadnou dobře, resp. že pisatel válečné běsnění přežije. V případě Rudolfa Vrby jsou však popisované události takového rázu, že jistota „šťastného konce“ je u čtenáře neúprosně zatlačována do pozadí a její místo neustále zaujímají nové a nové hrůzy, jimiž si vězeň prochází. Život Rudolfa Vrby byl tolikrát v ohrožení a tak často doslova visel na vlásku, že nad každou stránkou jeho pamětí prožíváme nekončící napětí a pokud si snad vydechneme, tak potom až na samém konci.
Jakkoli je hlavním tématem knihy pobyt v Osvětimy, ukončený zdařilým útěkem, autor nás seznamuje i s tím, co jeho příjezdu do tohoto vyhlazovacího tábora předcházelo. Jestliže ještě dnes někteří lidé s nostalgií vzpomínají na tzv. Slovenský štát, pak je z jeho svědectví zřejmé, že Tiso se svou vládnoucí garniturou byl jen poslušným vykonavatelem Hitlerovy vůle, což se především týkalo zacházení se Židy. Ti měli přes všechna optimistická ujišťování skončit v plynových komorách. Atmosféra strachu a podezřívavosti, všudypřítomná šeptanda o vlacích, odvážejících Židy kamsi do Polska, odkud se již nevracejí, protižidovské nálady u značné části slovenské společnosti – to byl svět dospívajícího Rudolfa Vrby. A jestliže přes všechnu svou snahu uniknout neodvratnému osudu nakonec stejně odjížděl dobytčákem do Osvětimy, pak se tak stalo nikoli přičiněním Němců, ale „díky“ aktivnímu slovenskému policistovi, „vzorně“ plnícímu své služební povinnosti...
Osvětimská anabáze začala pro Vrbu 30. června 1942. Asi nemá smysl podrobně líčit, co všechno zde prožil a jakých zločinů byl svědkem, protože pouze osobní, nezprostředkované seznámení se s jeho vyprávěním může čtenáři poskytnout ucelený obraz všech těchto děsivých zážitků. Buna, Kanada, Birkenau – zdánlivě nicneříkající názvy míst, kterými si v Osvětimi prošel, dostávají v knize hrůzostrašný nádech, nepředvídatelné náhody, díky nimž se tolikrát vyhnul smrti, nás pak nechávají stát v němém úžasu nad nevypočitatelností osudu. Při četbě nás mnohokrát napadne, zda se nám to nezdá, zda opravdu mohlo něco takového jako Osvětim existovat, a když se ujistíme, že tu promlouvá očitý svědek, zmocní se nás zděšení nad tím, k jakým zločinům jsou lidé ve jménu zvrácené ideologie ochotni se propůjčit.
Kromě samotných vzpomínek je do knihy zařazena i tzv. Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Březinka. Přes svůj přísně informativní charakter je i tento dokument zároveň šokující výpovědí o zvěrstvech, jaké dějiny dosud nepoznaly.
Jsem přesvědčen, že bez seznámení se s knihou Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimy si nikdo nemůže udělat správný obrázek nejen o vyhlazovacích táborech, ale i o druhé světové válce jako takové.