Svědectví o pekle na zemi...
Tato kniha je jakýmsi dvojčetem do značné míry identických válečných zážitků, které pod názvem Utekl jsem z Osvětimi napsal Rudolf Vrba, neboť oba pisatele spojuje tentýž základní motiv – uvěznění ve vyhlazovacím táboře, útěk a podání neocenitelného svědectví o nacistických zločinech.
Jak psát o hrůzách, které jsou nepopsatelné? Jakým způsobem zprostředkovat čtenářům dojmy a informace, samotnou svou povahou nezprostředkovatelné? Jak sdělit nesdělitelné? Je možné, že před podobnými otázkami stáli i oba autoři – literární styl, který pro své svědectví zvolili, je v každém případě odlišný, výsledný efekt ovšem totožný, přičemž jiným vzhledem k hrůznému tématu ani nemohl být. Zatímco Vrbovo vyprávění je spíše popisné a faktografické, Richard Glazar dává průchod subjektivním dojmům a pocitům a často klade důraz na psychologické zkoumání a zhodnocení té které události nebo činu, takže jeho kniha je v tomto ohledu možná o něco čtivější či literárně propracovanější. Právě řečené je ovšem toliko nepodstatný detail, protože jak „Treblinka“, tak „Osvětim“ jsou hlavně a především literaturou faktu té nejvyšší úrovně.
Vyprávění Richarda Glazara o jeho děsivé anabázi začíná poněkud nezvykle, ale o to dramatičtěji. Autor se na pouhých několika stránkách zmiňuje o národním nadšení před a poraženeckých náladách po Mnichovu (z citace dobových novinových titulků až mrazí), o postupném omezování práv Židů v Protektorátu, jejich následném soustřeďování do sběrného tábora a transportu na východ, čímž vlastně podtrhuje hrůznost „konečného řešení“. Když člověk jeden den v relativním klidu pracuje na poli, aby se vzápětí ocitl v Terezíně a krátce nato přijel do vyhlazovacího tábora, pak je to pro dnešního čtenáře mimo jiné mementem, že přechod ze svobody do totality může probíhat plíživě a nenápadně, zároveň však velmi rychle. Rovněž tak by se neměla podceňovat síla dezinformací a státem řízené indoktrinace obyvatelstva – dnešní mainstreamová média, která rezignovala na zprostředkovávání objektivních informací a namísto toho se dala do služeb politického establishmentu, představují sílu, schopnou otočit kolo dějin směrem, jaký si nikdo rozumný nepřeje!
Asi nemá význam popisovat v recenzi to, co se v Treblince dělo – čtenář si o tom udělá obrázek sám, Richard Glazar je mu zde průvodcem, který dokáže život v tomto vedle Osvětimi „nejvýkonnějším“ táboře smrti popsat drásavě realisticky a při vší hrůze i neobyčejně plasticky. Jako bychom přímo před sebou viděli to vzorně upravené nádražíčko, mající u nově příchozích navodit atmosféru pohody a klidu, prostorný „sortýrungplac“ s obrovskou hromadou kufrů, čekajících na vytřídění svého obsahu, sklady s pečlivě složenými kabáty, plášti a kalhotami, nepovolaným očím skrytý „lazaret“, kde esesáci stříleli ty, kdo po vystoupení z vagónů nebyli schopni dojít k plynovým komorám...
Povstání, k němuž se vězni dlouho chystali, bylo aktem odvahy i zoufalství. Dolores Ibarruri kdysi řekla, že „je lépe zemřít ve stoje, než žít vkleče“, a tato slova asi nejlépe charakterizují to, co se odehrávalo v mysli vzbouřenců v onom osudovém dni (2. srpen 1943). Útěk se zdařil 57 lidem, mezi nimi i Richardu Glazarovi a Karlu Ungrovi, kteří s hořící Treblinkou v zádech prchají Polskem a rozhodují se, že s Němci sehrají bláznivou hru o přežití. Dobrodružství, kterému tito dva odvážlivci jdou dobrovolně vstříc, sleduje čtenář s otevřenou pusou a... někdy se na ně i zlobí! Když například seděli v noci na přerovském nádraží, fakticky volní a svobodní, proč se odtud nevydali někam do lesů, kde by válku už nějak přečkali? Proč místo toho odjeli do „jámy lvové“, do německé továrny a mnohokrát riskovali odhalení a zatčení? Bylo to hrdinství, nebo spíš furijantství?
Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, je hrůzostrašný thriller, který se tomu, kdo jej jednou přečte, už nikdy nevymaže z mysli. Richard Glazar je nejen korunním svědkem příšerných zločinů (v Treblince bylo zavražděno kolem 700 000 lidí), ale i skvělým literátem, který dokázal dát svému svědectví punc dokonalé autenticity. Mezi válečnými memoáry patří Glazarově Treblince po právu zcela výjimečné místo, neboť její autor se takřka zázrakem vrátil z pekla, odkud nemělo být návratu...
2024 ©