POHODOVÉ POLOHOVÉ POČTENÍ

„Je to paráda, lehnout si na záda a číst si...“ Populární zpěvák měl zřejmě o optimální poloze na čtení jasno, ovšem nedá mi to, abych z písničky neocitoval ještě kousek – „... s rukou za hlavou usínat s představou, že jsem čísi“. Tady nastává problém – máte-li totiž jednu ruku za hlavou, tak knížku můžete držet pouze tou druhou, tedy jednou... Logicky to znamená, že takto lze číst pouze knihu malého, resp. lehkého formátu, neboť udržet v jedné ruce např. Stehlíka od Donny Tarttové nejde (zkoušel jsem to, vím o čem mluvím).
Ne, v žádném případě čtení na zádech nezatracuji, pouze poukazuji na některé jeho stinné stránky. Kromě právě zmíněné k tomu přistupuje ještě ta, že ani při držení knihy oběma rukama se nedá mluvit o zrovna příjemné poloze – ruce, vytrčené vzhůru a zatížené knihou se poměrně rychle unaví a donutí nás obrátit se na břicho. Takovéto řešení je samozřejmě rovněž jen krátkodobé – alespoň moje zkušenosti jsou vysloveně negativní, neboť člověk je nucen opírat se o lokty, což samo o sobě nevadí, ale trpí tím krční páteř, která se dříve či později začne hlásit o slovo. Myslím bolestí, jež nás přiměje vrátit se na záda. Střídání břichozádové polohy je však ve svých důsledcích kontraproduktivní, neboť intervaly mezi změnami se časem čím dál víc zkracují, až se ze čtení stane de facto cvičení. Jistě, cvičit se má, pohyb je pro naše tělo zdravý a blahodárný, ovšem nepotřebujeme k tomu knihu, že...
Zajímavou možností (mluvím opět z vlastní zkušenosti) je četba vleže na boku, nejlépe na gauči. Výhody jsou zde patrné na první pohled (tedy na první ulehnutí) – knihu držíme oběma rukama, přičemž jednou z nich se můžeme (předpokládá se samozřejmě, že je dost široký) o ten gauč opírat. Bohužel, i zde nevýhody jednoznačně převažují – protože jde vlastně o typickou spací polohu, náš mozek po chvilce četby uvede do chodu příslušné hemisféry a výsledek bývá katastrofální, neboť i kratinké, chvilkové zdřímnutí automaticky vede k upuštění knihy na zem. Jistě – my se probudíme, knihu zvedneme a čteme dál, ovšem pouze do dalšího (většinou po minutě až dvou následujícího) usnutí. Po několikerém opakování právě popsaného procesu zjistíme, že naše oblíbená, ba milovaná knížka je tím věčným padáním poškozena, mnohdy bohužel nenávratně.
Je jasné, že ideální polohou pro čtení by bylo zavěšení našeho těla v prostoru, čímž by byl prakticky eliminován negativní vliv třecích ploch, které by prostě neexistovaly. Ten podmiňovací způsob jsem použil proto, že si uvědomuji nerealizovatelnost takovéhoto nápadu, jakkoli by problém se čtením vyřešil jednou provždy. Možná, že tuto variantu využívají jedinci, disponující schopností levitace, ovšem tu má jen několik málo vyvolených a pro většinovou čtenářskou populaci je nedostupná.
Zbývá tedy sezení. Nebo snad sedění? Ať tak či onak, musíme se zkrátka smířit s tím, že nic lepšího než zadek nám dáno nebylo. Ovšem – není sedění jako sezení! Sedět se dá různě a ne každá poloha je pro čtení vhodná. Po vyzkoušení všech možných nabídek jsem dospěl k závěru, že nejlepší je periodické střídání dvou variant sedu, tedy té klasické, kdy záda zaboříme do opěradlo křesla a té druhé, kterou si asi nechám patentovat, neboť ji považuji za svůj vynález – sedíme v předklonu, lokty se opíráme o kolena a ruce, v nichž držíme knihu, máme vodorovně se zemí.
Zajisté – čte-li takovouto úvahu nečtenář, bude si asi ťukat na čelo. My ostatní, pro které je čtení životním posláním, vidíme celou věc jinak. Správná čtecí poloha nejenže zabraňuje předčasnému opotřebování páteře a kloubů, ale navíc zpříjemňuje samotnou četbu.
K napsání této úvahy (za což jí tímto děkuji) mě inspirovala Narciska Pohledná, resp. Daffodila Spanilomyslná, resp. její článek „Není poloha jako poloha“, na nějž si zde závěrem dovolím odkázat – http://www.narciska.cz/2016/10/neni-poloha-jako-poloha.html#more.