Magnesia Litera... Vím, že hodnotit literární kvalitu není snadné, že k tomu, aby někdo dokázal oddělit zrno od plev a dobrou knihu od braku a kýče jsou nutné jisté předpoklady, zkušenosti, cit pro psaný projev a troufám si říct i láska k naší mateřštině.
Magnesia Litera... Ne, nemám nyní v úmyslu psát o ní nějakou detailní analýzu, rozebírat příčiny, proč se z ní stala tak úpadková záležitost, hledat viníky její tristní pověsti mezi opravdovými znalci literatury.
Magnesia Litera... Opravdu si ti Vyvolení (tedy Samozvaní), zasedající v porotě a vybírající to údajně nejlepší, nejneotřelejší a tudíž nejoceněníhodnější, co se u nás na poli literatury urodilo, neuvědomují, jaké šaškárně se propůjčují? Když s takovou vážností, důstojností a obřadností (a to dokonce před televizními kamerami) toto divadlo hrají, skutečně jim nedochází, jakou medvědí službu v očích veřejnosti literatuře prokazují?
Magnesia Litera... Ne, vážně to nechci dále rozpitvávat a dokazovat, že ten či ta si onu cenu zasloužili víc než onen a ona. Byl by to boj s větrnými mlýny lidské ješitnosti, samolibosti a neomylnosti – vždyť který porotce má zájem na tom, aby se verdikt, už jednou vyřčený a tudíž definitivně konečný, podroboval přezkumu?
Magnesia Litera... Takže od této chvíle budu konkrétní – v roce 2015 byla vyhlášena soutěž o speciální cenu Blog roku, mající patrně za cíl zmapovat kvalitu internetového prostoru v oblasti literárního blogování. Úmysl jistě chvalitebný, tedy za předpokladu, že by vskutku šlo o hledání kvality. Tady to však bylo tak, že jakási tříčlenná porota (tedy přesněji řečeno předporota) vybrala (předvybrala) šest blogů a teprve pak se hlasovalo, který je ten nejlepší. Vtip je samozřejmě v tom, podle čeho se ta zmíněná předvyvolená šestice dostala do užšího výběru – kvalita zcela jistě tím hlavním kritériem nebyla, což se pokusím dokázat na jednom z těchto blogů, který (asi aby ta trapárna byla dokonalá) nakonec zvítězil. Takže – Marie Doležalová a její Kafe a cigárko s podtitulem Historky z hereckého podsvětí.
Jakkoli se k jejím blogovým výtvorům stavím kriticky především z důvodu očividné textové slaboduchosti, primitivismu a užvaněnosti, chci se zaměřit na jiný aspekt Maruščina spisování, totiž na stránku gramaticky-lingvistickou. Ukazuje se totiž, že autorka nejlepšího literárního blogu za rok 2015 má právě v tomto směru značné nedostatky a mezery, což by ovšem nevadilo tolik jako fakt, že i přes ně stanula díky předporotě a porotě na stupni nejvyšším. Četli vůbec velevážení porotci a porotkyně blog, který vyznamenali? Dost o tom pochybuji, protože jinak by si přece museli těch hrůz všimnout, nebo ne? Pár – namátkou vybraných – jich tu na ukázku uvádím:
„Takže nakonec, když jsem Zuzce předestřela všechny svoje obavy, mi navrhla šaty, které mají příjemné množství látky, a holky z latinské ameriky by mě sice za to nazvaly jeptiškou, ale já jsem ukonejšená a těším se!“
„…byl to takový maximálně nabitý den v české televizi.“
„Než jsem se otočila k odchodu, zatahala mě na lem svetru malá drzá babička.“
„Mě přece nenatáčejte, co by na mě viděli, natočte si pana Zedníčka!“
„V české republice ještě pořád existují lidé, co fotí černými plastovými foťáky s filmem.“
„Maskérka ke mě běhala a neustále čechrala ten slepený chuchvalec, co mi visel z hlavy.“
„Překrásné boční světlo, které aistent fotografky ukrutně dlouho šteloval (nebo mi to asi tak přišlo, protože jsem věděla, že před deseti minutami jsem měla vyjíždět autem směrem na barrandov), prosvítilo celou fotografii a způsobilo, že nikdo při pohledu na fotku nepozná, v jakém příšerném stavu jsem se nacházela.“
„Dnes vám ale povím, o daleko jemnějším, skrytějším a delikátnějším ztrapňování, které může nás herce potkat ve chvíli, kdy nám někdo nabídne peníze za to, že naším jménem zpropaguje svůj produkt.“
„Ale dříve, než jsem řekla: „Děkuji, ne.“, vyslovila paní částku, na kterou bych si vydělávala několik plně natáčecích dní, nebo měsíc v divadle.“
„Dnes vám odvyprávím příběh o tom, proč se byla bývala cítila jako daleko důstojnější člověk, kdybych tehdy řekla ne.“
„S úsměvem a oddechnutím se omluvila také ona mě, že vůbec nevěděla, že mi někdo sliboval, že se nebudu fotit s šampony, a že se nic neděje.“
„Když půjdu na nějakou premiéru a uvidím výborně hrající mladou herečku, a všichni kolem vědí, že byla skvělá, a je to jasné i mě, nebudu cedit s kyselým úsměvem: „Ále, vždyť to byla hrozně vděčná role…půlku práce za ni udělala ta výrazná paruka!!“
„Když si v tu chvíli vzpomínám na sebe a své kamarádky herečky, v takovou běžnou, pracovním, ničím nevýjimečnou středu, musím tohle vyjádření potvrdit.“
„Například když točím svou oblíbenou Planetu Yo, zatímco z maskérny odcházím jako roztomile pohádková moderátorka dětského pořadu, z fialovo růžovými stíny a řasami jako kreslená srnka, po cestě českou televizí, než dojdu do maskérny, připomínám spíš děsivé vybledlé strašidlo, které by jistě ve své čisté podobě vyděsilo leckterého planeťáka.“
„Druhý den dopoledne jsem se stále ještě vezla na vlně nadšení z mého vítězství.“
„Jenomže první kostýmní zkouška mě zase vrátí do reality, protože, za prvé mám proti nákresu trapně krátké nožičky, a málo protáhlé ručičky, a za druhé na mě kostým nevlaje tak poeticky, jak se to nakreslí, ale všechny ty drahé a průsvitné látky prostě visí dolů.“
„Kameraman zakomponoval do záběru pouze mně.“
„Že i díky mě bude štědrý večer kouzelný!“
Na závěr bych chtěl říct, že proti paní Doležalové a její literární tvorbě nic nemám. Každý dělá to, co umí. Jen je mi trochu smutno z toho, že právě takováto literatura získává ceny a je veřejnosti prezentována jako umění...
2024 ©