ZYGMUNT MILOSZEWSKI: HNĚV

Kniha, v níž detektivní zápletka není cílem, ale prostředkem - vynikající román uznávaného polského autora míří dál než jen k objasnění kriminálního případu...

Prokurátor Teodor Szacki je muž, který má sice ještě daleko do let, kdy se člověk začíná ohlížet za životem, má sklon k bilancování nenávratně uplynulých roků a pozvolna se propadá do vzpomínek, snění a čím dál častějších stavů melancholie. Přesto je již ve věku, který se obvykle označuje neurčitým výrazem „střední“, což má patrně znamenat, že u takového jedince se očekává jistá životní zakotvenost, usazenost, solidnost. A skutečně – Teodor Szacki si tento svůj „středněgenerační“ status velmi dobře uvědomuje a často o něm přemýšlí, přičemž jeho myšlenky, vycepované paragrafovým výrazivem a přísnou formulací trestního práva, se nakonec pokaždé jako jazýčky na vahách vyrovnají v jakémsi rovnovážném stavu, který se asi nejlépe dá vyjádřit souslovím životní nadhled. Tedy žádné stařecky nostalgické vzpomínání na to, co bylo, ale ani cynismus, zapříčiněný ztrátou veškerých ideálů, tak příznačný pro „jeho“ generaci. Tento seriózní státní úředník si zkrátka plní své pracovní povinnosti tak, jak to jeho povolání vyžaduje, aniž by se ovšem změnil v nemyslícího robota bez vlastních názorů, sklonů k přemýšlení o skutečném životě, který začíná za hradbou paragrafů i občasných citových záchvěvů, spočívajících většinou v uvědomění si smutného faktu jakéhosi fatalismu všeho dění, a to včetně toho, které se odehrává v lidské společnosti. Statistiky jsou totiž v tomto směru jasné a neúprosné a tak když je Szacki jednou přizván na besedu do jisté školy, kde se od něj očekává projev plný optimismu a naděje, že se lidé díky práci policie, státních zástupců a justice mění k lepšímu, pronese chladnou řeč, v níž zmíní právě statistické údaje a na jejich základě vypočítává, kolik je mezi jeho posluchači budoucích zlodějů, násilníků, podvodníků a snad i vrahů...
Možná má na jeho myšlení a duševní stav určitý vliv místo, kde žije. Olštýn je totiž městem, kde tak trochu „chcípl pes“ a monotónnost a vypočitatelnost všeho, co se zde děje a dít bude, je někdy doslova ubíjející, stejně tak jako rutinnost jeho práce. Teodor Szacki sní o nějakém velkém případu, který by mu vlil do žil novou energii a díky němuž by se mohl opět jednou cítit jako důležitý a nepostradatelný článek státního aparátu. Namísto toho jej i dnes volají k dopředu vyřešenému nálezu kosterních pozůstatků, které budou jako dosud vždy patřit nějakému německému vojákovi, takže po zběžné prohlídce a provedení formálních úředních úkonů bude mít záležitost z krku...
Román Hněv dává znovu odpověď na otázku, proč je Zygmunt Miloszewski považován za současného nejlepšího polského autora detektivního žánru, resp. proč jeho knihy obdivují čtenáři i daleko za hranicemi Polska. Miloszewski i tentokrát postupuje podle své oblíbené a osvědčené metody širokého záběru, kdy jádro příběhu je pečlivě obaleno slupkou zdánlivě mimoběžných variací, slévajících se však postupně do předem vyhloubeného koryta po všech peripetiích a zákrutách nakonec neomylně směřující řeky. Již od prvních stránek je patrné, že v žádném případě nejde o „klasickou“ detektivku, neboť polskému autorovi jde očividně o víc, totiž o koncepci společenského románu, v němž je „detektivno“ přítomno jaksi mimochodem, jako důležitá a hlavní, avšak přesto toliko jedna z mnoha komponent příběhu.
Je jasné, že takovéto literární ambice vyžadují mnohem víc než jen formální zvládnutí spisovatelského řemesla a dokonce víc než osobitý styl či psychologické a sociologické znalosti. Pokud se má podobný záměr podařit, pak je hlavně a především nutné dokonalé zvládnutí umění syntéze, což sebou pochopitelně nese řadu dílčích, jednotlivých „pod-umění“, jakými jsou smysl pro vyváženou variabilitu jednotlivých pasáží, nenásilné přechody z jedné vypravěčské polohy do druhé, schopnost správného vystihnutí klíčových momentů apod. Mám za to, že všechna tato kritéria společensko-detektivní román Hněv splňuje a že Zygmunt Miloszewski předstupuje před čtenáře vskutku s mistrovským dílem.
Prokurátor Teodor Szacki je tedy volán k případu, který neslibuje být něčím výjimečný, spíše naopak. Po ohledání kostry se však ukáže, že první dojem byl klamný. Jak by totiž součástí ostatků německého vojáka mohl být moderní implantát, který se v chirurgii používá teprve pár let?
Z dalších události je pak zřejmé, že se Teodor Szacki svého vytouženého velkého případu přece jen dočkal...