„Napadlo mě, že bys mi dokázal povědět, jestli jsme tělo dostali jako protilék na duši.“
Ať chce nebo ne, recenzent v případě této knihy nemůže nereagovat na skutečnost, že ji napsala žena slavného spisovatele. Nakolik je to pro něj faktor svazující, omezující či naopak jeho úkol usnadňující, je samozřejmě věc druhá. Co se týká mne, mám za to, že je zde omluvitelná jistá zvědavost, konkrétně tedy otázka, co autorka touto (pro ni tak nezvyklou) literární aktivitou vlastně sledovala. Chtěla snad dokázat, že něco takového, jako je Velký Gatsby, jímž si její muž vydobyl celosvětové uznání, svede napsat i ona sama? Tato teorie manželského „trucpodniku“ je však nanejvýš nepravděpodobná a spíše to vypadá, že skutečným důvodem spisovatelského experimentu paní Fitzgeraldové byla snaha po nalezení duševní rovnováhy pro její rozhárané nitro a potřeba jisté psychosociální sebereflexe. V každém případě je zřejmé jedno – na to, že je dílem „amatérky“, je román Věnujte mi valčík pozoruhodně povedený, ba vyzrálý.
Na první pohled je evidentní, že jde o svéráznou autobiografii – v osudech literárního páru Alabamy a Davida Knightových se zrcadlí (často s otevřeností až provokativní) životní příběh „manželů“ Zeldy a Scotta Fitzgeraldových. Ty uvozovky jsou tam záměrně – stěží totiž lze označit za manželství nezávazný vztah dvou egocentristických osob, mezi nimiž zeje propast vzájemné lhostejnosti a ostentativního nezájmu o radosti a strasti toho druhého. Hypertrofovaný individualismus americké meziválečné smetánky je ústředním tématem řady románů, ovšem způsob, jakým jej vykreslila Zelda Fitzgeraldová, je v některých aspektech novátorský a originální – nadýchaná ženskost ve spojení s drsným realismem dává knize podivuhodný odér jakéhosi až mystického prožívání zdánlivě všední každodennosti, jíž prosvítá „svět za zrcadlem“, po jehož čistých a lidskými vášněmi nezkalených radostech podvědomě toužíme...
Můj celkově pozitivní dojem z četby je ale v zájmu objektivity nutné doplnit o některé kritické postřehy. Jde o to, že první zhruba třetina knihy se spisovatelce příliš nepovedla, popis Alabamina dětství a dospívání působí banálně a nezáživně, kvalitativní obrat nastává až ve chvíli, kdy se novomanželé vydávají na cestu do Evropy. Bouře na moři, pobyt v Provence a Paříži, vylíčení neapolských reálií a mnohé další pasáže lze označit za literární perly, „baletní“ období Alabamy, kdy se mladá žena nadchne pro řeholi tvrdé práce a fanaticky jde za svým snem, je pak fascinující výpovědí o moři slz a potu, skrývajícím se za ladnými a zdánlivě přirozenými pohyby tanečnic na jevišti...
Jak už bylo naznačeno, ve společenském románu, jímž Věnujte mi valčík primárně je, se „za kulisami“ skrývá (a v závěru i vychází najevo) drama jedince, postupně zjišťujícího, že bohatství, luxus a „věčná prosperita“ nejsou zárukou šťastného života a člověka nakonec dostihnou pochybnosti, zda o toto opravdu stojí. Když se Alabama v jednu chvíli doslova zběsile vrhá na balet, stává se tak příznačně po jednom trapném večírku, kdy jí jako by spadnou šupiny z očí. Uvědomuje si, že se sebou musí „něco udělat“ a jestliže začne hledat spásu ve fyzické námaze tanečního drilu, jde o možná výstřední, v jádru však správný čin – jak můžeme dospět k vnitřní vyrovnanosti, když nás má v moci naše tělo, jehož choutkám nedokážeme odolat?
Kniha má komplikovanou stylistiku, v níž nezanedbatelnou roli hraje „americký“ humor a slovní gagy a nebylo tedy zřejmě nijak snadné přeložit ji do češtiny tak, aby byla zachována svěžest a lehkost originálu. O to víc musíme ocenit výkon Kateřiny Klabanové, která se s tímto úkolem popasovala na výbornou a má velkou zásluhu na tom, že si četbu můžeme opravdu „užít“. Oceňuji též decentně krásné grafické zpracování knihy, díky níž bude „Valčík“ ozdobou nejedné domácí knihovny!
2024 ©