Klasická ukázka totálně nepovedené detektivky!
Pozor – recenze obsahuje spojlery!
Rozhodně to nebude recenze v pravém slova smyslu. ale jinou možnost nemám. Ta kniha je totiž tak neuvěřitelná slátanina, že nemohu udělat nic jiného než varovat před ní případné čtenáře, natěšené lákavou anotací a nadšenými ohlasy na Databázi knih – nebuďte hloupí jako já a nenechte se nachytat na vějičku „vynikající detektivky“, „mrazivého thrilleru“ a podobných superlativů, jimiž je Bílá tma věnčena...
Rita a Lída jsou nejlepší kamarádky, jedna o druhé všechno ví a nemají před sebou žádná tajemství. Jednoho dne se Lída chová podivně, mluví o svých problémech v práci (domov důchodců), neřekne však nic konkrétního a vzápětí umírá poté, co ji srazí auto. Rita nastoupí na její místo...
Rita po večerech slyší před svým domem plakat nějaké dítě. Nikdy se jí ale nepodaří zjistit, kdo to může být a ani policie nic nevypátrá...
Na taneční zábavě se rozvedená Rita seznámí s Romanem, který o ní projeví zájem a posléze spolu začnou žít...
Ritě neustále telefonuje jakýsi muž, který nechce prozradit svou totožnost, nakonec ji ale požádá o schůzku...
To jsou ve stručnosti základní pilíře, na nichž je detektivka vystavěna – bohužel tak prvoplánově, nesmyslně, nelogicky a komicky, že se spíše jedná o absurdní drama. Buďme ale konkrétní:
V první části knihy se nic neděje, resp. Rita chodí do práce, vozí děti na hlídání rodičům, pak je vyzvedává, občas si poplká s kamarádkami a po nocích hledá kolem domu plačící mimino. To zabere zhruba 150 stran. Pak se to ale rozjede rychlostí, že si nestačíme držet klobouky...
Z plačícího dítěte se zničehonic vyklube mentálně postižená dívka, která má u sebe nějaká lejstra s podivnými údaji, patřící mrtvé Lídě. Rita s Romanem se snaží vyluštit, co ta neznámá čísla a písmena mají znamenat a... světe, div se! Intelektuálně poněkud těžkopádný Roman, který evidentně příliš rozumu nepobral a raději by celou věc svěřil policii, si všimne údaje „Akce T4“ a náhle je okamžitě v obraze – jedná se o nacistický plán na zabíjení starých a nemocných lidí! Načež následují několikastránkové citace z jakýchsi starých válečných dokumentů a Romanovy spekulace o tom, že v penzionu pro seniory se děje něco nekalého, co by se mělo důkladně prošetřit...
Potom dojde k setkání Rity s tajuplným stalkerem a ukáže se, že jde o jejího bratra! Standa se jí svěří se strašným rodinným tajemstvím – spolu s Ritou se narodili jako dvojčata, ale jejich matka si nechala jen ji a jeho předala k adopci. Jak to souvisí s detektivním případem je ve hvězdách, největší překvapení nás však teprve čeká – ačkoliv je Lída dávno mrtvá (víme, že je na začátku knihy srazilo a usmrtilo auto), na straně 134 je všechno jinak: „Lída minula stavebniny, obchod s potravinami a poštu. Zašla do úzké ulice se starými rodinnými domky, kde se za několik desítek let vůbec nic nezměnilo, kromě několika málo stromů, které vyrostly a zesílily.“ Obživlá mrtvola je fenomén, s nímž se obvykle setkáváme v hororech, ovšem Bílá tma je prý klasická detektivka. Tak nevím...
Rita se jednoho dne rovněž odebere na místo Lídiny smrtelné nehody a najde tam její zlatý zapalovač s věnováním. Domnívá se, že jej dostala od přítele Alexe a chce ho vrátit, Alex ale nemůže Lídě přijít na jméno a Rita ke svému údivu zjistí, že její kamarádka před ní tajila spoustu věcí, např. to, že byla těhotná s neznámým milencem. Opět se naskýtá otázka, proč to autorka v knize zmiňuje, když to nemá s příběhem pražádnou souvislost...
No a pak následuje konec, stejně nečekaný jako směšný. Rita vede tu slabomyslnou dívku k ní domů, tam vyjde najevo, že její matka je vrchní sestrou a Ritinou nadřízenou v práci a poté, co od ní dostane injekci a zkolabuje, ocitne se v jakémsi temném sklepě, z něhož se jí podaří utéct a... A zazvonil zvonec a pohádce pro dospělé je konec!
Bílá tma se Zdence Hamerové nepovedla. Asi by to chtělo důkladněji si po sobě knihu přečíst, pak by ji ty absurdity, které spáchala, možná „trkly“. Bohužel i slohově a stylisticky je její rádoby detektivka značně odfláknutá. Tak snad příště...
2024 ©