Válečné svědectví o zkáze vojákovy duše

Memoárů přímých účastníků druhé světové války vyšlo především v posledních letech velké množství. Každý z těchto subjektivně osobních pohledů na tuto strašnou dobu má neocenitelný význam pro její pochopení, byť nikoli z hlediska "globálního", tedy z úhlu celkového pohledu na válečné události, které jsou dávno a velmi solidně zmapovány. Ovšem zápisy prožitků jednotlivých aktérů jsou něčím, co přináší nové a nové střípky do stále nehotové mozaiky psychologických, ideologických, sociologických a dalších faktorů, které tento celosvětový konflikt vyvolaly a spoluutvářely a tím jsou pro historiky a čtenáře minimálně stejně přínosné jako suché faktografické údaje.

Paměti vojáka wehrmachtu Willyho Petera Reeseho, který prožil (s přestávkami, způsobenými zraněním či nemocí) tři roky na východní frontě, se od obvyklých vzpomínkových knih zásadně odlišují. Nejde zde totiž o to, čemu se běžně říká "literatura faktu", nejedná se ani o zaznamenávání prožitého "tradiční" formou deníkové metody. Reese jde mnohem dál, resp. hlouběji. Ústřední "myšlenkou" a všudypřítomnou autorovou prioritou je psychologický pohled na vnitřní svět vojáka, resp. mladého člověka, vytrženého z prostředí milující rodiny a ze světa intelektuálních zájmů a proti své vůli poslaného do války, jejíž zločinný charakter je mu od počátku zřejmý.
V necelých dvaceti letech se Willy Reese ocitá v Rusku, postupně se účastní bojů na mnoha místech fronty, prožívá strázně vyčerpávajících pochodů, zimy a mrazu, stresujících bojů i duševního rozpolcení. Válku nenávidí a nenávist chová i vůči nacistickému režimu, který ji rozpoutal, trpí vědomím, že se stal otrokem systému, který ho nutí bojovat proti lidem, které nejenže nepovažuje za své nepřátele, ale s kterými soucítí a jejichž utrpení si klade za vinu. Čím déle je ovšem vojákem, tím více si uvědomuje, že prožívá groteskně tragický a jemu samému jen stěží pochopitelný duševní přerod - stává se "sám sobě podivně cizím". Své zážitky (především tedy ty psychologické a do jisté míry snad i psychiatrické) neúnavně a se snahou o co největší autenticitu svěřuje svému deníku, psaní se pro něho stává jediným útočištěm před hrůzami, které prožívá, útočištěm, ke kterému se utíká v každé volné chvíli - v přestávkách mezi boji, na dovolené, v lazaretu... Píše "pro sebe", pro pochopení své "role", kterou musí hrát "pod maskou vojáka", zároveň však zamýšlí seznámit jednou se svými prožitky čtenáře.
Síla Reesovy výpovědi spočívá v jeho mimořádném literárním nadání a stylu psaní, kdy jako by nezúčastněně a bez jakýchkoli citových příkras, současně však psychologicky mistrně "pitvá" své nitro i "všední" realitu války, která, i když všudypřítomná, ustupuje v knize do pozadí, právě tím se však paradoxně stává ještě děsivější.
Willy Peter Reese se konce války nedožil. Oficiálně je považován za "nezvěstného" jako tisíce dalších německých vojáků na východní frontě. Jak však potvrzují všechna zkoumání Německého červeného kříže, je víceméně jisté, že padl koncem června 1944 v oblasti Vitebska.
Reesova literární pozůstalost (napsal mimo rukopisu této knihy množství básní, dopisů a nejrůznějších poznámek) byla po skončení války dlouhá desetiletí veřejnosti neznámá, její mnohdy dobrodružné osudy nakonec skončily až začátkem nového tisíciletí, kdy r. 2003 vychází kniha Mir selber seltsam fremd - Reesovo vylíčení jeho ruské anabáze. Do češtiny v r. 2006 přeložená a mimořádně zajímavou předmluvou i doslovem opatřená kniha je svého druhu jedinečným svědectvím, pohledem na "známou" válku zcela neznámým úhlem pohledu.

Hodnocení knihy: