Kniha, schopná přivést děti od počítačů ke čtení! A nejen je...
Čím to, že my „dospěláci“ cítíme občas (minimálně tedy jednou do roka o Vánocích) nutkavou potřebu vrátit se do dětských let a sedáme tudíž k televizním obrazovkám, abychom po x-sté shlédli Mrazíka či Tři oříšky pro popelku? Proč chceme zastavit čas, vystoupit alespoň na chvíli z celoročního kolotoče ustavičného shonu a neklidu a prožít (byť jen zprostředkovaně) něco jiného, jakoby opravdového a snadno srozumitelného? Snad je tomu tak proto, že si ve skrytu duše uvědomujeme, jaký pseudoživot ve skutečnosti vedeme, jak nesmyslné (protože nikdy nekončící) je to věčné štvaní se za chimérou „vysoké životní úrovně“, „společenského postavení“, „materiálního zajištění rodiny“ a podobných ptákovin.
Mám v knihovně kreslené seriály Rychlých šípů a pár nejznámějších Foglarových knížek a občas po nich sáhnu. Je to vynikající duševní relaxace, která člověku ve chvílích stresu pročistí hlavu a rychle ho přivede na jiné myšlenky. Tuto „terapii Foglarem“ mohu tedy s klidným svědomím doporučit každému bez ohledu na věk, přičemž v žádném případě nemusí jít jen a pouze o knihy tohoto konkrétního spisovatele – „foglarovky“ totiž píšou i jiní autoři a občas dokonce snesou srovnání s „originálem“! Jako třeba literární debut Vojtěcha Matochy, jehož recenzní výtisk mi před pár dny přišel z nakladatelství Paseka, jemuž za něj tímto děkuji.
Má to hodně společného se Záhadou hlavolamu. Stínadlům se tu říká Prašina, která je ovšem úplně stejně záhadná a obávaná, Rychlé šípy se o něco zmenšily na trojici kamarádů a svým způsobem je zde přítomen i ježek v kleci – pouze má podobu jakéhosi neurčitého, tajemného nebezpečí, číhajícího v zapadlých uličkách a dvorech této podivné pražské čtvrti. Ano – Prašina se nachází nedaleko centra Prahy a je to zanedbaný, chátrající Bronx, jemuž je lépe se vyhnout. Jirka, Tonda a Anastázie (En) se však souhrou podivných událostí ocitnou právě zde a Prašina se jim na nějakou dobu stane tak trochu druhým domovem – dobrodružství, která zde prožívají, jsou silnější než strach z místních „Vontů“ (tedy skupiny mužů mafiánského vzhledu i charakteru). V napínavém soupeření obou „klubů“ jde o hodně, neboť Prašina má tendenci expandovat i do jiných pražských čtvrtí a nebezpečí, že nakonec celé město pohltí, není vůbec nereálné. Podaří se mladým hrdinům zabránit katastrofě?
Textovou část (Vojtěch Matocha) doprovází skvělé kresby komiksového stylu (Karel Osoha), které knihu oživují a zatraktivňují. Nevím, jestli jsou schopny porozumět ději již devítileté děti, jak je avizováno na obálce, já bych tam spíše uvedl „pro děti od 12 let“. To je ovšem pouze věc názoru, která nic nemění na tom, že v Prašině se dětským čtenářům dostává do rukou knížka, jakých u nás bohužel mnoho nevychází. Jestliže dnes tak často slýcháme stesky nad tím, že děti málo čtou, pak jednou z cest, jak je ke knihám opět přivést, je možná vydávání podobných titulů jako je Prašina. Napínavé dobrodružství, nefalšované kamarádství, jasné morální poselství a mnohá další pozitiva, s nimiž se na jejích stránkách setkáváme, určitě mohou zaujmout i dnešní „počítačové“ děti...
A nejen je! Jak už bylo zmíněno v úvodu, i my dospělí míváme někdy období, kdy se rádi vracíme ke svým „kořenům“, tedy k Rychlým šípům a dalším knihám svého mládí. Kupme svým dětem Prašinu a zkusme si po večerech najít chvilky pro společné čtení. Mohu garantovat, že to nebudou ani vyhozené peníze, ani ztracený čas!
2024 © 