Velké očekávání a ještě větší zklamání...
Po Anežce a Houbařce, kterými si po zásluze získala sympatie čtenářů, vyšla Viktorii Hanišové v brněnském Hostu třetí kniha. Velká očekávání s ní spojená se však bohužel nenaplnila – Rekonstrukce se její autorce vůbec nepovedla a při čtení jsem si často kladl otázku, co se to stalo, že po dvou skvělých literárních zážitcích se nyní silou vůle prokousávám naprosto nezáživným, prvoplánovým příběhem...
V rodině Elišky Součkové došlo k hrůznému dramatu – matka zabila jejího mladšího bratra a poté spáchala sebevraždu. Tehdy devítiletá dívka byla svěřena do péče tety Leonie, která jako jediná z příbuzných projevila ochotu se o ni v nastalé situaci postarat. I když se zdaleka nejednalo o rovnocennou náhradu za ztracený domov a prožila si zde nejednu krušnou chvíli, nevzpomíná Eliška na svou tetu ve zlém. Dnes je jí devatenáct a když se ohlíží nazpět, uvědomuje si, kolik dobrého pro ni stará paní (která mezitím zemřela) za svého života vykonala – a navíc jí v poslední vůli odkázala velkou vilu.
Děj knihy postupuje dvěma směry. Jednak jde o popis Eliščina současného života s občasnými sondami do minulosti, především do období, v němž došlo ke zmíněné tragédii, a dále je tu detektivní zápletka, kdy mladá žena pátrá po příčinách, které její matku vedly k děsivému a zároveň nepochopitelnému činu. Jak vidno, zvolené téma je velice složité a kontroverzní, omluvit jím spisovatelčino selhání však rozhodně nelze. Hanišovou tentokrát zcela zradil její „mateřský instinkt“, schopnost vcítit se do psychických traumat dítěte, nacházejícího se v existenciálním vakuu a tápavě hledajícího záchytné body v absurdním světě dospělých. I s psychologií vedlejších postav je autorka hodně na štíru. Teta Leonie je panoptikální figurína, která snad mohla žít ve viktoriánské Anglii, těžko však v dnešní Praze, Eliščina kamarádka Romana působí od začátku nevěrohodně a po narození dcery pak vysloveně trapně, přítel David, podivná éterická bytost, povznesená nad problémy tohoto světa, vždy spolehlivě odstraní Eliščiny chmury a vrátí jí dobrou náladu, kriminalista Vavřinec spíše než racionálně uvažujícího muže připomíná amatérského parapsychologa...
Hlavně a především je však kniha vlastně o ničem a nachází se v ní tolik do očí bijících nelogičností, že se čtenář nestačí divit. Eliška chodí do školy, někdy vyrazí někam na výlet nebo do společnosti a občas ji popadne touha zjistit, co se to tenkrát s její mámou stalo... A tak někam zavolá (nic se ale nedozví) či někoho navštíví (dotyčný není doma), načež ji detektivní nálada opustí a vrátí se zase až po dalších padesáti stranách. Eliščino chaotické a věčně neúspěšné pátrání po lidech, kteří se s její matkou znali a mohli by jí k případu něco říct, působí až komicky a skoro to vypadá, že záměrem zde bylo co nejvíc knihu „natáhnout“. Nemastně neslaný závěr pak jen v negativním slova smyslu korunuje dílo, které se ze zamýšlené thrillerové roviny „zvrhlo“ v nepodařenou, protože povrchní a jednostrannou společensko-psychologickou sondu do duševních pochodů matek-vražedkyň...
Těžko říct, proč Rekonstrukce dopadla takto neslavně. Jedním z možných vysvětlení je snad to, že Viktorie Hanišová její vydání uspěchala a nedala jí čas „dozrát“. Mediální sláva prvních dvou knih možná spisovatelce prokázala medvědí službu tím, že ji ukolébala v přesvědčení o snadnosti psaní a automaticky zaručeném úspěchu. Popřejme tedy jí i sobě, aby se navrátila ke svým literárním kořenům a někdy v budoucnu nás obšťastnila nějakou novou Houbařkou...