THOMAS MANN: ČAROVNÁ HORA

Excelentní Thomas Mann – literární klasika v novém výborném překladu  

Klasické dílo světové literatury a možná nejlepší román Thomase Manna (1875-1955). O Kouzelném vrchu (v novém překladu Čarovná hora) toho již bylo (a patrně ještě bude) řečeno a napsáno hodně, neboť slavný německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu zde před čtenáře staví formálně sice jednoduchou, významově však mimořádně složitou kompozici, jejíž adekvátní pochopení a zhodnocení vyžaduje nejen značnou představivost, schopnost vhledu do mnohdy bizarně působících scén, ale i jisté inteligenční předpoklady. Hledat a „rozšifrovávat“ autorovo poselství, skryté za propletencem morálních postojů, životních zkušeností a z nich plynoucích názorových střetů hlavních postav není zajisté snadné, přemýšlivý čtenář je však za své úsilí bohatě odměněn duchovní hloubkou a podmanivou působivostí, pro které je toto dílo právem považováno za jeden z vrcholů světové literatury.
Mnohovrstevnatý příběh se odehrává na počátku 20. století v luxusním sanatoriu pro nemocné tuberkulózou poblíž Davosu. Do uzavřené společnosti přijíždí na návštěvu za svým bratrancem mladý inženýr Hans Castorp. Nemoc brzy propukne i u něho, a tak se i Hansovi uzavře normální, zdravý svět. Castorp začíná jako ostatní žít ve světě čekání, jak s ním zhoubná nemoc naloží. V sanatoriu ho zaujmou dva spolupacienti - humanista a cynický jezuita. Castorp s nimi vede diskuze o lásce, životě, smrti, náboženství, politických systémech i spravedlnosti. V slovních soubojích těchto tří protagonistů románu se tak uskutečňuje světonázorová diskuse o zániku staré společnosti a současně probíhá i morální a duchovní příprava na lepší budoucnost.
Takto knihu charakterizuje anotace a je vcelku pochopitelné, že - jak už to u podobných výjimečných děl bývá - uboze pokulhává za literární velikostí, kterou je prostě nemožné vystihnout v několika větách. Jestli je tedy např. příběh označen jako „mnohovrstevnatý“, pak toto adjektivum v tomto případě zní trochu jako klišé, protože de facto neříká nic konkrétního. Jistě, najít nějaké vhodnější je obtížné, napadá mne však označení „vícestupňové“. Jde o to, že Thomas Mann zde při psaní zařazuje různé „literární stupně“, hlavně tedy v případě hlavního hrdiny. Vzniká tak neobyčejně komplikovaná postava mladého muže, jehož životní, resp. morální postoje se sice pohybují v mezích konvence a jsou tedy do značné míry předvídatelné, zároveň je však u něj přítomen i jakýsi zvláštní povahový rys, směsice dětinskosti a sklonu k iracionálnímu vnímání okolního světa. V Hansi Castorpovi máme co do činění s mladíkem, u něhož si nejsme jisti jeho hodnotovým ukotvením a jehož budoucnost se tudíž může ubírat nevypočitatelnými směry. Podobným „vícestupňovým“ způsobem defilují před čtenářem i další dvě hlavní postavy, anotací opět nepřesně představované jako „humanista“ a „cynický jezuita“. Skutečnost je jiná a konkrétně v případě jezuity jde o zavádějící označení, když údajný cynismus je mnohem spíše na odiv stavěnou pózou člověka, kterého životní zkušenosti a racionální zhodnocení toho, jak funguje tzv. moderní společnost, zbavily veškerých idealistických „předsudků“.
Thomas Mann je brilantní psycholog a jeho úchvatné vykreslení jednotlivých postav a jejich vnitřního světa mi svou dokonalou přesvědčivostí a plastičností připomíná nejlepší díla Johna Galsworthyho. Na více než sedmi stovkách stránek Čarovné hory není nic samoúčelného či rozvláčného, jde o jednolitý a sevřený příběh, přičemž autor dokáže vykouzlit literární divy i ze zcela všedních situací. Příklad: Hans Castorp stojí před otevřenými dveřmi, za nimiž vidí uklizený nemocniční pokoj, čekající na nového pacienta. Zdánlivě banální scéna - ovšem kolik asociací v mysli hlavního hrdiny vyvolává! K velké psychologické vypjatosti díla bezesporu přispívá i prostředí, v němž se odehrává - uzavřené sanatorium pro tuberkulózní pacienty je takříkajíc ideálním místem pro účtování s dosavadním životem a preferovanými hodnotami, všudypřítomná realita smrti umožňuje jednotlivým aktérům odhodit společenské zábrany a etiketu a hovořit otevřeně o věcech, s nimiž by se jinak nesvěřovali.
Německý spisovatel začal svůj román psát v roce 1913, dokončil jej však až o více než deset let později. Je zřejmé, že zkušenost 1. světové války ovlivnila jeho konečné vyznění (je to ostatně patrné již z předmluvy), otázkou ovšem zůstává, jakým směrem či způsobem. Domnívám se, že právě toto je velkou neznámou a zároveň tím, co Mannovu románu dodává na záhadnosti a uhrančivosti. Je jasné, že původní koncept díla, který s válkou nemohl počítat, byl jiný a rovněž nepopiratelná je skutečnost, že jej autor posléze změnil a přizpůsobil nové realitě. Časová situovanost na začátek 20. století a „prostorová“ do plicního sanatoria nedaleko Davosu (tato léčebna není literární fikcí, jde o známý Schatzalp, Mannem přejmenovaný na Berghof) jsou zřejmě původní, všechno ostatní (především tedy odpověď na již zmíněnou otázku, co s původním konceptem díla „udělala“ válka) by ovšem byly pouhé dohady.
Za negativum tohoto vydání považuji to, že se v něm vyskytuje poměrně dost tiskových chyb, což je pro mě nepochopitelné - když si již nakladatelství dá tolik práce s překladem a ostatními záležitostmi, proč si neohlídá takové „maličkosti“?
Jinak ovšem patří nakladatelství Mladá fronta velký dík a uznání za to, že toto fundamentální dílo světové literatury po padesáti letech znovu vydalo. Věřím, že neunikne pozornosti těch, kdo dovedou ocenit literární kvalitu - Čarovná hora Thomase Manna v novém výborném překladu i krásném provedení bude zajisté ozdobou knihovny i toho nejnáročnějšího čtenáře.