THOMAS HARDY: DALEKO OD HLUČÍCÍHO DAVU

Nestárnoucí klasika - evergreen Thomase Hardyho je vybroušeným literárním diamantem

Říci o nějaké knize, že nestárne, zní samozřejmě jako klišé nejhrubšího zrna. A to tím spíše, že u každé opravdu dobré knihy se její „nestárnutí“ jaksi automaticky a zároveň plným právem předpokládá. Je tomu pochopitelně i naopak - jestliže kniha zaujme toliko čtenáře své doby, přičemž po nějakém čase už nemá komu co říci, pak asi půjde o knihu minimálně nezajímavou. V tom horším případě o literární brak.
Nevím, jak se s neúprosně plynoucím časem vyrovnají knihy takové Báry Nesvadbové, Michala Viewegha či Simony Monyové. Nechci spekulovat, ovšem předpokládám, že za takových 100 nebo dokonce již 50 let o nich nebude nikdo vědět, natož aby je četl.
Jestliže naopak v roce 1874 vydaný román Thomase Hardyho s názvem Daleko od hlučícího davu čteme i dnes, po 150 letech od jeho prvního vydání, a to dokonce - jak se říká - jedním dechem, pak je zřejmé, že musí být něčím výjimečný. A pokud jej zároveň zcela po právu označujeme i synonymy typu moderní či nadčasový, pak pochopitelně můžeme přidat i synonymum, zmíněné na začátku - nestárnoucí.
Čím konkrétně si ale román získal všechny tyto obdivné přídomky, čím zaujal čtenáře a kritiku? Jestliže se setkal s takovým nadšením a obdivem už před těmi 150 lety, co způsobuje, že tato prvotní čtenářská eufórie působí se svou uhrančivou silou i dnes? Jak se knize Thomase Hardyho podařilo překlenout tak dlouhou dobu bez toho, aby utrpěla šrámy, pozbyla svého lesku a byla dnes námi vnímána jako nesrozumitelný příběh z jakéhosi podivného dávnověku?
Odpověď dle mého názoru zní: Je tomu tak proto, že Thomas Hardy napsal syrovou, nijak nepřikrášlenou a zároveň v tom nejvlastnějším slova smyslu pravdivou ságu. Čtenář prostě cítí, že (ačkoli žije v úplně jiné době) obraz anglického venkova, podaný s takovou jemností, citlivostí a smyslem pro detaily (ať už dojemné a krásné či naopak smutné a kruté) je vylíčen pravdivě a že láska, kterou autor do svého díla vkládá, je opravdová a velkodušná. Zdánlivě jednoduchý styl psaní, zbavený všeho zbytečného slovního balastu, jasně ukazuje, že Hardymu nešlo o prezentaci sebe sama, ale o přiblížení svého pohledu na svět prostých, s půdou a přírodou spojených lidí svým čtenářům, o to, aby v nich vyvolal podobně krásné pocity, jaké zakoušel on sám. Právě motivy přírody v jejím neustálém tíhnutí k proměně a přitom ve stejně zarputilém úsilí o návrat k řádu a smyslu jsou osnovou, kterou pisatel velkolepě rozvinul a na níž rozehrál tu nádhernou poezii lidských charakterů s jejich postoji k životu, s jejich tužbami, vnitřními zápasy a reakcemi na morální výzvy. Říci, že román vlastně jen pojednává o jedné ženě a třech jejích nápadnících či že jde o lovestory (ano, takové názory zaznívají), znamená vůbec ho nepochopit.
Je pozoruhodné, jak jednoduše a neokázale dokáže Hardy vytvořit nejkrásnější přírodní obrazy, jak prostě a spisovatelsky ukázněně umí doslova z ničeho načrtnout nádherné okamžiky plné citu a vroucnosti, jak samozřejmě a nepateticky jeho postavy chápou přátelství, čestnost a nesobeckost jako přirozené, člověku vlastní postoje k bližním. A právě toto dělá román Daleko od hlučícího davu tak krásným a dojemným. Ta krása je zde totiž nevykalkulovaná, ale původní a ryzí. Dojemnost je pak přirozeným vyzněním této krásy. To, že je do knihy zároveň vetkán nádech jakési tesknoty po něčem, co uniká, k čemu se stále vracíme a co jednou - jak věříme - znovu nalezneme, má svůj původ právě v oné ryzosti a opravdovosti, s níž ji Thomas Hardy psal.
Domnívám se, že kniha Daleko od hlučícího davu je - dá-li se to tak říci - univerzální. To slovo chápu tak, že ji může číst kdokoli a každý v ní najde či může najít něco „svého“. Já jsem tam to „své“ našel a tudíž si myslím, že ji mohu doporučit i ostatním.