Kniha, zásadním způsobem odhalující obludný byznys s nekvalitními potravinami!
Jíst zdravě chce asi každý z nás, zároveň však většina lidí konzumuje potraviny (či „potraviny“?), které si kupuje v dnes tak populárních super a hypermarketech. Je jistě příjemné přijet s autem, nakoupit zásoby jídla na týden dopředu a odvézt si je domů do ledničky. Odvrácená strana takovéhoto počínání je přitom dobře známá – s kvalitou jsou tyto potraviny na štíru a zákazníkům jsou mnohdy nabízeny vyslovené jedy. Jak je to možné, resp. jak je to možné v kapitalismu, kde prý neviditelná ruka trhu všechno vyřeší?
Tato otázka mě vždycky zajímala, protože v jiných oblastech funguje kapitalismus velmi dobře. Vezměme si např. výrobu aut – konkurence je zde taková, že si nikdo nedovolí dát na trh nějaký nedokonalý, neřku-li zmetkový produkt. Taková firma by určitě okamžitě zkrachovala, neboť by v krátké době přišla spolu s dobrým jménem i o zákazníky. Proč to tedy u automobilů, praček, rybářských prutů, střešních tašek, sedacích souprav a předokenních rolet „jde“, u potravin však nikoli?
Vždycky, když se prodávají „šunty“ a lidé je přesto kupují, je to známka toho, že si nemohou vybrat, že absentuje konkurence, která by nekvalitní výrobce postavila mimo hru. Znamená to tedy, že potravinové řetězce si vzájemně nekonkurují, že mezi sebou nesvádějí boj o zákazníky? Ač se to zdá nelogické a hlavně „nekapitalistické“, všechno ukazuje právě tímto směrem!
Tento překvapivý, ale podle všeho pravdivý závěr vyvolává zajisté další otázky, např. jak se mohl takový klasicky socialistický, rovnostářský postoj uhnízdit v kapitalistickém systému? Proč největším výrobcům potravin nezáleží na jejich dobré pověsti, proč vědomě a patrně i cílevědomě šidí zákazníky na kvalitě svého zboží?
Důvodem podle mne nemůže být nic jiného, než že zde existuje obrovské „protizákaznické“ spiknutí, jehož se účastní nejen samotné potravinářské koncerny (tím, že všechny prodávají – po vzájemné dohodě?! – stejně nekvalitní „potraviny“), ale i státní instituce, které toto tolerují (jistě, občas se s velkou slávou něco „odhalí“, někdo dostane – ve srovnání se svými tržbami směšnou – pokutu, lidé na chvíli nabudou dojmu, že je přece jen někdo na jejich straně, ale podvodný systém pokračuje nerušeně dál) a hodně bych se divil, kdyby v celé věci „nejeli“ i politici.
Takže – stručně řečeno – je to asi tak, že po odstranění konkurence v podobě malých prodejen a ovládnutí trhu jsou supermarkety pro většinu lidí jedinou možností, jak se najíst. A protože nekvalitní potraviny se na první pohled poznají jen těžko a chemie dnes dokáže zázraky, jsou regály plné rybích prstů bez ryb, jablečných džusů bez jablek a mléka bez mléka. Mimochodem, teď už pomalu začínám rozumět tomu, proč to je možné právě u potravin – motorky bez řídítek nebo hodiny bez ručiček by se přece jen prodávaly dost obtížně...
Thilo Bode o tomto všem napsal vynikající knihu, u níž je jasné, proč se setkává s nadšeným přijetím na jedné i nenávistnou reakcí na druhé straně. Německý spisovatel totiž ťal do živého, ukázal na obludnou mašinérii, distribující po celém světě potraviny, které by se za normálních okolností nikdy nemohly dostat do obchodů. V úvodu své recenze jsem se na celou záležitost zaměřil spíše teoreticky, v Podvodech na talíři je byznys s nekvalitními potravinami naopak odhalován na obrovském množství konkrétních příkladů. Úžasná kniha!
2024 ©