TAKAŠI HIRAIDE: KOČIČÍ HOST

Nechte se okouzlit nadýchanou krásou půvabného příběhu

Knih, v nichž je hlavním hrdinou nějaké zvíře, je určitě hodně a jistě každý některou takovou zná. Dá se říct, že do této literární kategorie patří i Kočičí host, byť pouze částečně – japonský spisovatel Takaši Hiraide totiž svůj příběh vystavěl na podivuhodné symbióze všeho živého, konkrétně tedy na vztahu dvojice manželů k malému koťátku, které jednoho dne vstoupí (metaforicky i doslova) do jejich života a stane se spouštěčem čehosi nečekaně krásného (či spíše krásně nečekaného). Maličká Čibi je tak „ústřední postavou“ jaksi nepřímo – vše se sice točí kolem ní, ale točilo by se patrně stejně, kdyby byla malým psíkem, ovečkou, nebo třeba želvou. Její role je zde zkrátka zprostředkující, což ji však v žádném případě nezmenšuje či nedegraduje.
Když člověk dosáhne určitého materiálního a společenského standardu, ocitá se v nebezpečí, že jeho život se stane rutinním prováděním každodenních rituálů, často ubíjejících a nudných, takže z něj postupně může vyprchávat radost a optimismus. Je pochopitelné, že v manželství to platí dvojnásob. „Naši“ románoví manželé na tom tak špatně rozhodně nejsou, spíše naopak, ovšem kdo ví, jak by se jejich společný život vyvíjel, kdyby nebylo Čibi. V každém případě je to právě toto malé kočičí stvoření, resp. zalíbení, které v něm oba nacházejí, co jim bude pro příště vítaným zpestřením sice spokojeného, ale přece jen zmíněnou latentní rutinou ohroženého vztahu.
Arthur Schopenhauer kdysi napsal: „Mezi lidmi a zvířaty je natolik silné pouto, že můžeme s jistotou říct, že ten, kdo není dobrý ke zvířatům, nemůže být dobrý ani k lidem.“ Kdybychom tento citát obrátili a řekli, že kladný vztah k „němé tváři“ je jedním z indikátorů člověkovy povahy a mravní vyspělosti, pak manželé z Kočičího hosta by obstáli na výbornou. Starost a péče o Čibi se jim ovšem bohatě vrací – koťátko se postupně stává jakýmsi spojovacím článkem jejich vztahu, právě díky němu si mnohem intenzivněji uvědomují krásu a zázračnost světa, křehkost života a vznešenost lásky.
Je jasné, že podobné příběhy se podaří dobře napsat jen zřídka, resp. že pokusy o ně končívají většinou v afektované podbízivosti a selankovité trapnosti. Takaši Hiraide je zde světlou výjimkou, nic z právě řečeného nikde v jeho knize nenajdeme, všem svodům kýčovitosti se zdaleka vyhýbá. Přitom je jeho kniha plná morálních reflexí, moudrých ponaučení a nepřímých návodů ke šťastnému životu, takže příležitosti ke „šlápnutí vedle“ číhaly na každém kroku. Jestliže tedy přesto vše plyne naprosto přirozeně, samozřejmě a nenuceně, pak je evidentní, že zde máme co do činění s velkým spisovatelem a literárním umělcem. Takaši Hiraide v sobě zkrátka nezapře básníka – jak se můžeme dočíst v jeho životopise, je jeho tvorba zaměřena především na poezii a i Kočičí host je do značné míry básní v próze.
Kdybych měl charakterizovat autorův literární styl, asi bych ho označil za „minimalistický maximalismus“. Japonský spisovatel s rozvahou váží slova, v jeho knize nejsou žádné „vycpávkové“ pasáže, celek pak působí vzácně jednolitě. Výjimečná krása textu je podle mne daná především bravurní lehkostí, s níž je psán – jsme zpět u poezie a u umění jednoduchými prostředky dosahovat maximální sdělnosti. Za samotnými slovy navíc zůstává mnoho nevyřčeného a náznakového, co nelze definovat a k čemu je nemožné přiblížit se logikou, ale toliko citem.
Na knihu Kočičí host již bylo napsáno mnoho pozitivních, ba oslavných článků, které jsou ovšem u tohoto mimořádného díla zcela na místě. Je samozřejmě možné, že se najdou čtenáři, kteří knize, v níž se „nic neděje“, nepřijdou na chuť, navíc japonský „pohled na svět“ je přece jen dost jiný než náš. Ať tak či onak, jako recenzent, na nějž kniha udělala velký dojem, ji jednoznačně doporučuji pozornosti především těch čtenářů, kteří v knihách hledají kromě zábavy a poučení i literární vybroušenost, graciéznost či zrnka životní moudrosti.