„Neznámý“ polský autor je bravurním spisovatelem a zároveň obdivuhodným myslitelem!
Kniha, která mne překvapila a troufám si říct i ohromila fascinující dějovou linkou, zpracovanou s literární bravurou, jakou vídáme pouze u výjimečných autorů. Černá kronika lásky mně vzdáleně upomíná na ruské klasiky, ale i na Knuta Hamsuna či Franze Kafku, což může vzhledem na stylovou odlišnost těchto autorů vypadat na první pohled nelogicky – musím říct, že i mne udivilo, po jak rozmanitých žánrových cestičkách se Tadeusz Konwicki ve svém románu vydal. Hned však dodám, že ani na chvíli nezbloudil z vytyčeného směru, totiž z transcendentního vnímání lidského pozemského údělu a hlubokého proniknutí do základní existenciální rovnice, totiž časové pomíjivosti našeho života na jedné a jeho tušeného naplnění v mimočasové věčnosti na straně druhé. Rozhodně bych nečekal, že v osobě pro mne dosud neznámého polského autora se setkám nejen s vynikajícím spisovatelem a mistrným psychologem, ale i (v žádném případě se nebojím to slovo použít) myslitelem par excellence.
Podle anotace by čtenář čekal, že půjde o milostný příběh, odehrávající se v předvečer 2. světové války. Jistě, i ten tam je, ovšem hlavním motivem románu je očividně něco jiného. Tadeusz Konwicki se vyznává z lásky ke své domovině, k lidem a zemi, v níž mu bylo dáno se narodit a duchovně vyzrát. Přírodní scenérie krajiny poblíž Vilniusu, starodávné zvyky zdejších obyvatel, pestrost národností, jazyků a náboženství, to vše je zde vylíčeno v tak podmanivé kráse, až se člověku tají dech. Pod touto zdánlivě romantickou vnější fasádou se však ukrývají celé houfy běsů a temných sil, vrhajících lidstvo do vždy nových a ještě horších šíleností...
Víťa, student gymnázia, přijíždí do rodného městečka, aby se připravil na blížící se maturitní zkoušky. Určitě je zvládne a potom bude studovat na doktora a nakonec se z něj stane vážený a úctyhodný „pán“. Tak si to naplánovala jeho matka, která svému synovi tuto jeho povinnost neustále připomíná. Víťa se však chová úplně jinak, než je od něj očekáváno – o učení nejeví sebemenší zájem a přitahují ho zcela „nepraktické“ věci. Toulá se po loukách a lesích, vysedává u řeky a nad něčím usilovně přemýšlí. Když se seznámí s dívkou z lepší společnosti, je všechno opět velmi podivné. Alina se Víťovi duchovně přizpůsobuje a jejich vztah se stěží dá nazvat láskou. Dá se říct, že Černá kronika lásky je srdcervoucí analýzou duševních traumat osamělého jedince, jenž v jisté chvíli spatřil (byť třeba jen nejasně a náznakově) odvrácenou stranu života a tím se navždy vydělil ze společnosti „rozumných“, kteří k onomu poznání dojdou mnohdy až v okamžiku smrti...
Místně-časové reálie románu jsou velkolepými kulisami, příběh se ale mohl klidně odehrát v jiné době a na jiném místě. Dokonce to vypadá, že hlavní poselství má být pro čtenáře hádankou, na kterou musí přijít sám. Mám za to, že Černá kronika lásky má takovou vnitřní sílu a napětí, že interpretací a recenzních názorů může být celá řada. Tadeusz Konwicki se v ní ostatně pohybuje hned v několika literárních rovinách. Drsně realistické popisy se střídají s mysteriózními vsuvkami, objevují se též mytologické prvky, do textu jsou zapracovány i informace z dobových černých kronik atd.
Kniha měla u nás dosti zvláštní osud, za minulého režimu bylo její vydání zakázáno a český čtenář se s ní seznamuje skoro po padesáti letech. Oceňuji vynikající překlad Heleny Stachové i poctivou „redaktorštinu“ – neobjevil jsem ani jednu tiskovou chybu. Nakladatelství Pistorius + Olšanská odvedlo skvělou práci!