Vynikající debut – Rašeliniště je „severskou detektivkou“ par excellence!
Vzpomínáte si na nejslavnější holmesiádu, jak tam na začátku sir Henry přijíždí na svůj zámek, opředený hrůznou pověstí a stojící v nehostinné, ba zlověstné krajině? Temné, ponuré místo byla ta blata, rozprostírající se okolo starodávného sídla rodu Baskervillů a ohrožující každého, kdo by se do nich opovážil lehkomyslně vstoupit – jediný krok mimo vyšlapané cestičky mohl znamenat neodvratnou smrt. A právě tento tajuplný genius loci, v němž se příběh odehrává, má na mimořádném zážitku z četby Psa baskervillského možná rozhodující podíl.
Tady je to trochu podobné. Močál, bažina, mokřad, slať, rašeliniště – je v tom vůbec nějaký rozdíl? Pro laika patrně nikoli, odborník vám ale vysvětlí, čím se tyto jednotlivé typy podmáčené země od sebe liší – a je to opravdu věda. Když to na jeho zvědavé dotazy Nathalie vysvětluje Johannesovi, pak tuto kapitolu nepřeskakujte, protože (jakkoli se může zdát nezáživná) vám pomůže orientovat se v prostředí, kde se vzápětí odehraje navýsost napínavé drama.
Zmíněná Nathalie je vědecká pracovnice, zabývající se problematikou globálního oteplování. Její práce spočívá v odebírání vzorků plynů a jejich odesílání do analytického centra za účelem zkoumání klimatických změn. Ideálním místem pro tyto odběry jsou rašeliniště a na jedno takové Nathalie přijíždí. Ubytuje se v malé chatce nedaleko zámečku, kde si od místních lidí vyslechne historii tohoto území – a není to věru nic veselého. V dávných časech se tu praktikovaly jakési hrůzostrašné rituály spojené s lidskými oběťmi a ani dnes není na rašeliništi bezpečno – například před pár lety se tady při školním výletě utopil jeden chlapec. I když se zpočátku zdá, že Nathalie v těchto končinách ještě nikdy nebyla, postupem času se začne ukazovat, že dívka před ostatními lidmi a možná i sama před sebou cosi tají. Johannes je mladý muž, student umělecké školy z nedalekého města, věnující se ve volném čase běhání podél rašeliniště, takže seznámení se s Nathalií je jen otázkou času. Jednoho dne jej však někdo přepadne a zraní a vyšetřování této události začne pozvolna odhalovat mnohá další tajemství, vznášející se nad přízračným mokřadem...
Na to, že se jedná o její prvotinu, je kniha švédské autorky Susanne Janssonové neobyčejně vyzrálá a troufl bych si dokonce říct, že většinu současné produkce v této žánrové oblasti kvalitativně i převyšuje. Určitě se na tom podílí umístění děje do „baskervillské“ krajiny, ovšem to by samo o sobě nestačilo. Především jde o to, že začínající spisovatelka výborně pospojovala několik dosti odlišných literárních sekvencí do jednoho celku, a to bez toho, aby se přitom nějak narušila jejich logická provázanost. Tajemné rašeliniště a děsivé legendy o hrůzách, ke kterým na něm kdysi docházelo, podivný stařec, žijící zde již několik desetiletí a věřící na jakousi neznámou sílu, vycházející z hlubin země, Nathalie a její podezřelá minulost – není toho rozhodně málo, nad čím se nám tají dech.
Janssonová velmi zkušeně stupňuje napětí, čtenář je vtahován do děje s takovou silou, že zapomíná na čas a když zjistí, že se mezitím přehoupla půlnoc, jen nerad si od Rašeliniště na pár hodin odpočine. Ráno se k němu totiž musí vrátit a dozvědět se, koho vlastně tento zapomenutý kout země inspiroval ke všem těm zločinům. Je pravda, že asi v polovině knížky jsem si říkal, zda švédská autorka nepopustila uzdu své fantazii až příliš, ale stejná myšlenka pravděpodobně napadla i ji, takže se do té doby spíše mysteriózně laděný příběh začal navracet do racionálních poloh. Hodně k tomu přispěla postava policejní fotografky Maji, která je určitým protipólem Nathalie, obě ženy se však zajímavým způsobem doplňují a v komplikovaném pátrání sice pomalu, ale nezadržitelně postupují kupředu. Překvapivé a přitom naprosto „uvěřitelné“ vyvrcholení celého dramatu je pak důstojnou tečkou za skvělou detektivkou.
Doporučuji!
2024 ©