Nejdříve rasistická, nyní obdivovaná – vyjde kniha Žebrotu pobít! i u nás?
Ve slavných Malých básních v próze, padesáti krátkých duchaplných skicách, popisuje Charles Baudelaire v té předposlední s názvem Žebrotu pobít! groteskně morbidní příhodu. Při jedné večerní procházce míjí žebráka, nastavujícího mu klobouk, kteréžto setkání v něm probudí touhu ověřit si takříkajíc v praxi myšlenku, která ho právě v tu chvíli napadla: „Jedině ten je roven druhým, kdo to dokáže, a svobody je hoden ten, kdo si ji dovede vydobýt.“ Baudelaire se na žebráka vrhá, mlátí mu hlavou o zeď, kopancem ho sráží k zemi a pak tluče větví, kterou ulomil ze stromu. Muž se ovšem pojednou zvedá ze země, úderem pěstí vyrazí básníkovi čtyři zuby a pro změnu nyní zase bije on jeho. Baudelaire muže nakonec uklidní a vysvětlí mu, že to celé byla z jeho strany zkouška, v níž žebrák obstál se ctí, protože si uchoval svoji hrdost a lidskou důstojnost. Následně vytahuje peněženku a polovinu jejího obsahu dává žebrákovi se slovy: „Jste mi roven, pane!“
Touto poeticko-prozaickou miniaturou legendárního básníka se inspirovala Francouzska indického původu Shumona Sinha a napsala knihu se stejným názvem, po jejímž vydání byla propuštěna z práce. Důvod? Tato tlumočnice na azylovém úřadu, sama imigrantka, si dovolila s nebývalou otevřeností popsat, jak to na takovém pracovišti chodí, což její nadřízení interpretovali jako „pohrdání žadateli o azyl, které je v rozporu s důstojností našeho úřadu“. Takovéto prvoplánově jednostranné posouzení knihy se ovšem zcela míjí s autorčiným záměrem vykreslit (je pravda, že v dnešní době politické koretknosti šokujícím způsobem) absurditu situace, kdy žádost o azyl je bojem mezi byrokratickou mašinérií a lidmi, kteří pochopili, že největší šanci na kladné vyřízení jejich případu jim dává co možná největší lhaní.
Neznámá žena v pařížském metru udeří lahví do hlavy jakéhosi muže tmavé pleti. Po zatčení se během výslechu rozpovídá o motivu svého činu, přičemž se ukazuje, že se jedná o osobu, která evidentně trpí tím, čemu se odborně říká syndrom vyhoření. Žena popisuje svoji práci na azylovém úřadě, kde musí každý den poslouchat stále tytéž vymyšlené příběhy těch, kteří za každou cenu usilují o status uprchlíka. Vypráví o pronásledovaných křesťanech, kteří ovšem vůbec netuší, co to jsou vánoce. Zmiňuje zájemce o studium – ti zase neví, co chtějí studovat. Mnozí z nich nosí v kapse cibuli, aby se v případě potřeby mohli kdykoli rozplakat...
Žena vypráví o velkém psychickém tlaku, kterému je ve své práci vystavena. Musí vynakládat obrovské úsilí, aby se při některých obzvlášť srdcervoucích historkách nerozesmála na celé kolo. Je možné se divit, že u ní postupem času propuká averze, ba nenávist vůči uprchlíkům? Ovšem nejen vůči nim, uvědomuje si totiž, že i ona sama je obětí jakéhosi nestvůrného soukolí, které nutí lidi hrát absurdní divadlo, protože jenom tak jim bude uvěřeno a dostanou vytoužené úřední razítko.
Když v roce 2011 kniha vyšla, způsobila ve Francii skandál a kromě vyhazovu z práce si její autorka vysloužila pověst rasistky a xenofobky. Celá záležitost ale působila značně nevěrohodně a prekérně – jak může být rasistkou žena tmavé pleti? Není naopak obětí rasismu Shumona Sinha?
Jak už to v takových případech bývá, vymysleli politkorektčíci šalamounské řešení. Útoky na knihu Žebrotu pobít! časem nejen přestaly, ale autorka za ni dokonce obdržela několik literárních cen! Prý za „netradiční pohled na problematiku uprchlíků“, za „vcítění se do uvažování těch, kteří sedí na opačných stranách stolu“, atd, atd. Tento kuriózní obrat mimo jiné způsobil, že kniha, v Německu ještě nedávno zatracovaná jako nenávistný rasistický pamflet, tam nyní s velkou slávou vyšla.
Najde se u nás nakladatelství, které ji vydá v češtině?
(Francouzská spisovatelka indického původu Shumona Sinha)
2024 ©