Prodávat knihy nemůže každý, protože každý nemá nervy ze železa...
Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. Ať chceme či ne, ať se nám to líbí, nebo z toho máme kopřivku, s lidmi a mezi lidmi musíme žít, protože... Ano, protože i my jsme lidé a tudíž tvorové společenští! Páni, ta Aristotelova definice se vyznačuje po čertech neúprosnou logikou (a ještě aby ne, když on logiku jakožto samostatnou disciplínu vynalezl). Ale proč ten nelogický a podivný úvod, když mám psát knižní recenzi? Milý čtenáři, dočkej času a vše se dozvíš...
Shaun Bythell, hlavní hrdina knihy Deník knihkupce, se už z logiky věci (zas ta zpropadená logika!) bez lidí neobejde. Je na nich doslova existenčně závislý – bez lidí, kteří přicházejí do jeho knihkupectví, by mohl zavřít krám. Shaun však zároveň ví, že lidi mohou být problém. Velký problém!
Když někdo vstoupí do obchodu s knihami, stává se jaksi automaticky (a logicky) zákazníkem. Tedy někým, o němž prodavač jaksi automaticky (a logicky) předpokládá, že má v úmyslu koupit si nějakou knihu. A je vcelku vedlejší, zda to bude detektivka, kuchařka, životopis Clintona, nebo memoáry Hillary. Jak jsme už ale řekli, lidi mohou být problém, přičemž o těch, kteří chodí do knihkupectví, to platí dvojnásobně – věřili byste třeba, že zákazníci mezi nimi tvoří zanedbatelné procento? Drtivou většinu představují pouhopouzí návštěvníci, kteří se dělí do mnoha podskupin, čeledí a druhů – čumilové, chlubilové, povídalové, stěžovatelé, držgrešlové, vyhrožovatelé, hádalové aj. Shaun Bythell by o tom mohl vyprávět... A on vypráví!
Deník knihkupce je unikátní a čtenářsky nesmírně atraktivní výpovědí o strastech a slastech (hádejte, čeho je víc) člověka, jenž se rozhodl vydělávat si na živobytí tím nejšílenějším možným způsobem. Prodávat knihy se na první pohled může jevit jako poklidné, bezproblémové a ryze intelektuální zaměstnání, při němž se vzájemně obohacují obě strany – utratit nekřesťanské peníze (zákazník) za dobrou knihu je určitě méně skličující než projíst stejnou částku někde v KFC a vědomí, že si sice účtuji nekřesťanské peníze (knihkupec), ale nikoli za smažený vepřový řízek s knedlíkem, zelím a pivem, nýbrž za Dostojevského Idiota, určitě hřeje na duši. Ano, ale většina každodenních zážitků majitele knihkupectví je zcela jiného druhu a takový Shaun Bythell by o tom mohl psát romány... A on píše!
A co mu vlastně jiného zbývá? Má se zlobit, vztekat, klít a soptit, že k němu do knihkupectví chodí právě takoví lidé, jací mu tam chodí? Není lepší se nad to raději povznést, uklidnit pocuchané nervy a když to nepůjde jinak, ze vší té frustrace se vypsat? Díky, Shaune, že jsi se rozhodl pro tu druhou variantu, protože jinak by nám nebylo dopřáno vydat se na fascinující cestu do hlubin knihkupcovy duše, o níž jsme dosud neměli nejmenší tušení!
Ještě jsem však nezmínil to nejpodstatnější – Deník knihkupce není (jak by se snad z dosud uvedeného mohlo zdát) vymyšlený humoristický román, nýbrž autentický deník, který si Shaun Bythell vedl mezi 5. únorem 2014 a 4. únorem 2015 a do nějž zapisoval své zážitky se zákazníky, různé zajímavé postřehy a zaznamenáníhodné myšlenky. A aby toho neměl málo, vlastní tento svérázný Skot také antikvariát, takže si piště, že skvělé zábavy si nad stránkami jeho knihy užijete dosyta!
2024 ©