ROMAN SZPUK: A ZAVAŽ SI TKANIČKY

Pohled Vidoucího proměňuje zdánlivě obyčejné útržky každodennosti na mystické prožitky

Roman Szpuk... Jak vlastně přiblížit čtenářům, kteří o něm třeba ještě nikdy neslyšeli, jeho literární tvorbu a zároveň osobnost, což jsou v případě tohoto svrchovaného umělce takříkajíc dvě strany téže mince? Vynikající teoretický znalec a současně mistrný tvůrce haiku, japonské básnické formy, zachycující jedinečnost okamžiku, resp. vtělující ji do minimalistické slovní zkratky. Výborný malíř a kreslíř. Zakládající člen a vůdčí osobnost poetického sdružení Skupina XXVI. To všechno je Roman Szpuk a mám-li nyní recenzovat jeho poslední knihu, pak musím hned dodat, že mu nejenže není cizí ani próza, ale naopak v ní exceluje úplně stejně jako ve všem ostatním.
Kniha s názvem A zavaž si tkaničky je po formální stránce jakýmsi netradičním deníkem (zachycujícím dvouleté období od října 2012 do října 2014), proudem útržkovitých záznamů zaznamenáníhodných reflexí, jejichž průsečíkem či ohniskem je sice autorova milovaná Šumava, avšak samotné přírodní motivy nejsou toliko popisné, ale slouží k pochopení čehosi většího a vznešenějšího, co se skrývá kdesi za nimi. A právě tento metafyzicky zaostřený pohled na přírodní krásy je Szpukova výsostná parketa, tady dokáže vždy znovu rozehrát nádhernou partituru vzájemného sepětí hmoty a ducha, světa a myšlenky, přírody a člověka v ní.

Sníh se snáší bezvětrným mrazivým vzduchem na paseku mezi jalovce. Některé z nich jsou ohnuté až k zemi, jinovatka a spousta nového sněhu udělaly své. Jinde se z keřů vytvořily nízké mosty. Holé větve se proměnily ve sněžné palice. To ticho! Hojivé bílé ticho a vločky padající v rytmu Bachova chorálního preludia Ich ruf’ zu Dir, Herr Jesu Christ.
Propadám se po stehna, ale sníh je zmrzlý, lehký a sypký. Najednou vidím, že prašan, který odletěl od mé nohy do stran jako vějíř, zasypal malého pavoučka. Ihned ho vyprošťuju. Pavouček se nahrbí, jako by se chtěl bránit. A už šupajdí po sněhu dál. To je ale otužilý tvoreček! Padající sníh a teplota kolem –6 °C mu vůbec nevadí. Rozhodně se tu neocitl náhodou, vytržen ze zimního spánku, vyhnán z nějakého zimního úkrytu. Pohybuje se svěžím krokem. Míří k lesu jak polárník.
Skláním se k němu. A hele, není to pavouček. Je to bezkřídlá moucha pavoučice sněžná (Chionea lutescens), která patří mezi dvoukřídlý hmyz. Občas se lekne mé blízkosti. Nevím, co si myslí o mém velikém obličeji. Zastaví, pátrá po původu náhlého stínu a zase pokračuje v cestě.

Je možné, že to, co vnímá a cítí Roman Szpuk, je společné i mnohým z nás. Ovšem mezi tolika povolanými milovníky šumavských lesů, luk, slatí a říček je jen pár vyvolených, kteří dokáží viděné a cítěné popsat a předat ostatním. Szpukova bravurní schopnost vtělit své myšlenky do originální, promeditované literární podoby, v čemž je mu nápomocna jeho nádherná čeština, z něj činí patrně největšího českého spisovatele současnosti. Jistě – literární ceny přebírají jiní, ale ty, jak víme, mají s opravdovou kvalitou společného pramálo.
U Romana Szpuka mě vždy fascinovala jak šíře jeho vědomostí a znalostí, tak hlavně schopnost jejich vstřebání, resp. rozvíjení a uzpůsobování do vlastního samorostlého tvaru. V recenzované knize je právě řečené mimořádně silně přítomno, před čtenářem vystupuje nejen obdivovatel přírody, ale především její vnímavý pozorovatel a na slovo vzatý znalec, který se v ní pohybuje jako v posvátném, sakrálním prostoru, jemuž svým literárním vyznáním vzdává úctu a hold. V Romanu Szpukovi je něco z prokletého básníka Tristana Corbiéra – ten se prý s oblibou vydával na širé moře ve vratké lodičce, fascinován nezměrností oceánu a vyzývající jej na svérázný souboj a Szpuk se rád vyžívá v něčem podobném, totiž v toulkách divokou přírodou, v níž právě běsní vichřice, liják nebo sněhová vánice. A mám-li ještě chvíli zůstat u příměrů, pak v citlivosti pro sebenepatrnější maličkosti, které většině z nás unikají, vidím v autorovi knihy A zavaž si tkaničky i následovníka Jacka Londona, Ernesta Thompsona Setona či Jaromíra Tomečka.

Už jsem za zenitem. Jsem i za obzorem svého dne. Ale kameny na cestě dosud sálají a chladný vzduch vyplňuje údolí. A nad západním obzorem už sílí soumračná vichřice, orkán podobný tomu v noci z 18. na 19. ledna 2007, kdy jsem mezi kmeny lesa viděl stoupat do hor koncová světla posledního nočního vlaku. Vím, že k cíli nedorazil. Padlo tenkrát tolik stromů před ním i za ním.

Meteorologická stanice Churáňov, jež je autorovým pracovištěm (že by tu došel naplnění latinský výrok Nomen omen?), Teplice a Vimperk – to jsou tři opěrné body, v nichž se spolu s vypravěčem pohybujeme a které signalizují, že nejen přírodou živ je Roman Szpuk. Svět lidí je pro něj ovšem rozdělen do dvou striktně oddělených podsvětů – zatímco společenští vyděděnci jsou mu svojí nefalšovaností, nekomplikovanou živelností a jakýmsi neurčitým tušením skutečných životních hodnot blízcí, ty druhé, poslušně civilizované a stádně konzumní, upřímně lituje. Szpuk není prvoplánovým společenským kritikem, jeho varovný hlas zní jen občas a i tehdy spíše zastřeně a nepřímo. Jeho kritika tzv. většinové společnosti spočívá především v údivu, proč se lidé honí za zlatými telaty a míjejí se s tím, co je pro šťastný život nejdůležitější, resp. v lítosti, že tuto tak zřejmou a očividnou pravdu takřka nikdo nevidí...

Blíží se z parku podél zdi k dětskému hřišti, těžce vrávorá, co chvíli se musí zastavit. Znám ho, je to Láďa Kotál. Alkoholismus je těžká řehole, o jejíchž regulích vědí jen zasvěcenci a poslušně se jimi řídí až do konce.
U hřiště se Láďa opírá o zdivo a něco mi říká. Tvář má oteklou, břicho nafouklé, oči únavou přivřené.
Rozumím jen jediné větě: „Mám velký starosti.“ A hned se k plotu hřiště přibližují cikáňata. Konečně se něco děje.
Jeden si Láďu natáčí na mobil. Smějí se. Jen moje přítomnost jim zabraňuje, aby se chovali ještě krutěji. Láďa si přihýbá krabicového vína. Už to zná, ví, že mu ta trocha levného alkoholu pomůže lépe se nadechnout a snad i do šachty jeho mysli vnikne trochu více světla. Na chvíli.
Je to už snad patnáct let, co jsem s Láďou vypil láhev ovocného vína u fontány. Tenkrát na tom byl ještě dobře. Pozval mě na lok a nakonec jsem skončil ve veletočích na teplovodních trubkách v kotelně charity, kde jsem si vydělával na živobytí svou minimální mzdu. Později jsem Láďu potkával u Penny. Stál tam opřený u vozíků, klidně usrkával své krabičáky. Čas od času vyndával z kapsy zrcátko
a hřeben a upravoval se. Jako by to byl jeho most mezi takzvaně slušné lidi. Snad nikdy jsem ho neviděl agresivního. Jen jednou hulákal na Vietnamce, kteří opodál u autobusového nádraží sklízeli své stánky s oblečením: „Netopýři!“
Občas býval veselý. Vidím v duchu, jak sedí na obrubníku parkoviště, na hlavě má indiánskou čelenku a povykuje nějakou píseň, která se zároveň line z jeho kazeťáku. Spal, kde se dalo, v létě v senících a kdovíkde v zimě. Snad měl nějakou dobu i ubytovnu. Jednou jsem ho viděl večer na vlakovém nádraží. Byl ukrutný mráz, moc do –20 °C nechybělo. Kdosi tam s ním hovořil, probíral tu zimu a asi se zajímal, kam se Láďa uchýlí.
„Když ty si zvyklej,“ řekl mu a Láďa chraplavým hlasem přisvědčil: „Jó, my sme zvyklý…“
Cikáňata jsou stále drzejší. Pokukují na mě, co na to řeknu. Jdu k Láďovi a napůl mu šeptám: „Jdi raději pryč. Mohli by tě okrást.“
„Okrást?“ zvedl nechápavě pohled opilec.

Roman Szpuk, skromný a moudrý muž a svébytný myslitel, dal své knize podtitul Na potulkách. Vydejme se tedy na cesty, staňme se tuláky po hvězdách i po šumavských hvozdech a nechme se vést průvodcem, který zná cíl...