PETRA HŮLOVÁ: MACOCHA

Práce kvapná, málo platná aneb Petra Hůlová by měla literárně zpomalit...

Jestliže se chceme zamyslet nad Macochou Petry Hůlové, nejlépe určitě bude udělat krátkou rekapitulaci jejího dosavadního spisování, neboť tato kniha se nedá pochopit sama o sobě bez kontextu, v němž vznikla, resp. který jejímu vzniku předcházel.
Když sleduji literární úprk Petry Hůlové, tu nadprodukci knih, kterou nás od své prvotiny (jejíž nadšené hodnocení ze strany kritiky mimochodem nesdílím) zásobuje, ptám se, co ji k tomuto počínání vede. A jediná odpověď, která mě napadá, je zhruba tato: Hůlová „zazářila“ a chtěla dokázat, že není pomíjivou hvězdičkou na českém literárním nebi, ale stálicí - a povzbuzena nekritickými kritiky zřejmě nabyla dojmu, že opravdu je literárním talentem či dokonce hotovou spisovatelkou, a spisovatelé přece píší, že... Bohužel její druhá, třetí, čtvrtá... kniha toto očekávání nejenže nenaplnily, ale ukázaly, že „královna je nahá“. Dá se říci, že každá další kniha Hůlové byla jakousi zkratovou reakcí na předchozí propadák, snahou vždy co nejrychleji dát zapomenout na to, co bylo a v příští knize dokázat, že... ano, co vlastně?
Namísto toho (práce kvapná, málo platná) celkem logicky došlo k dominovému efektu typu „špatná kniha - ještě horší než špatná - ještě horší než horší než špatná...“ - až se Hůlová dopracovala k Macoše.
Všimněme si nejdříve anotace, která ji měla doporučit čtenářům:
"Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi."
Tato průhledná upoutávka měla očividně za cíl nějak „to okecat“, nějak zakrýt nebo alespoň zmírnit evidentní fakt, že naděje české literatury klesla až sem, do stavu, kdy její posedlost propsat se konečně někam či k něčemu (kam, k čemu?!) ji přivedla k ubohému blábolení a pseudomorálním žvástům, nemajícím hlavu ani patu. Petra Hůlová předtím zkoušela změnou stylu nějak vybřednout z postupující degenerace svého psaní. Tyto pokusy byly neúspěšné a tady si zřejmě řakla, že hodí všechno za hlavu a že se (když to nejde po dobrém) tam, do vysněného literárního nebe, dostane po zlém - a napsala Macochu. Dopadlo to samozřejmě tak, jak to dopadnout muselo - Hůlová si utrhla ostudu a zřejmě sama nad sebou podepsala literární ortel. I když se někteří její skalní příznivci snaží nacházet v Macoše „určité kladné momenty“ či „podařené pasáže“, čtenář nemusí být zrovna literárním odborníkem, aby po pár stránkách zjistil, že má tady co do činění s předsmrtnými literárními křečemi...
Tvrzení, že Hůlové poslední kniha je „provokativní“, že „boří tabu“ či dokonce „ukazuje nové limity jazyka“ jsou prostě k smíchu. Ano, lze psát provokativně, ale aby takovou skutečně byla, musí být provokativnost kultivovaná a smysluplná. Je možné bořit tabu - ovšem musí to být opravdová tabu. Víme rovněž z děl význačných spisovatelů, že i vulgarismy, jsou-li použity za určitým konkrétním cílem, mohou mít v literatuře své místo.
Jak je tomu ale u Hůlové? Čím třeba její kniha provokuje - snad opileckými bláboly hlavní „hrdinky“? Jaká tabu boří? Patrně problematiku tělesných trestů u dětí, ovšem jak nebo proč ho v knize „boří“ je mi vskutku záhadou. A vulgarisnmy pro vulgarismy (žádné jiné v knize nejsou) bývají vždycky bezpečným poznávacím znamením spisovatelova úpadku.
Myslím si, že tvorba Petry Hůlové celkově a její poslední kniha Macocha zvlášť jsou odstrašujícím příkladem toho, kam se může dostat mladý, nadějný literát, který začne slyšet na obdivné poznámky kritiků a uvěří, že psát je zábava a nikoli řehole. Snad se z jejího osudu poučí dnešní začínající spisovatelé a nepůjdou její cestou.