PETR ŽANTOVSKÝ: PRŮVODCE MINOVÝM POLEM ČESKÉ ŽURNALISTIKY

Napsal Jan Hofírek (») 19. 4. 2016 v kategorii KNIŽNÍ RECENZE, přečteno: 501×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

pruvodce minovym polem zurnalistiky zantovsky

Zasvěcený a mimořádně aktuální pohled do zákulisí orwellovského mediálního divadla

Jak se mohlo stát, že novináři, o nichž se říká, že by měli být hlídacími psy demokracie, ze změnili v její největší škůdce a fakticky hrobaře? Jak došlo k tomu, že ti, jejichž povoláním a posláním má být šíření pravdivých informací a objektivního zpravodajství, se namísto toho zaměřují na překrucování skutečnosti, dezinformace a mediální manipulaci? Proč se opět vrátila cenzura se všemi svými charakteristickými znaky, především tedy propagací jediné oficiální doktríny a potlačováním veškerých alternativních názorů?
Těch příčin je samozřejmě celá řada a bylo již podniknuto nemálo pokusů o analýzu tohoto paradoxního stavu, totiž koexistence formálně demokratického systému s totalitními mediálními praktikami. Je pochopitelné, že ti, kdo se odváži do vosího hnízda mainstreamových praktik píchnout, se setkávají s nenávistnými výpady, dehonestací své osoby a nevybíravou snahou o umlčení, a to zvláště tehdy, když se jedná o „zrádce“ z vlastních řad, resp. o novináře, kteří si zachovali svou stavovskou čest. To byl např. případ Petra Hájka a jeho knihy Smrt ve středu, která vyvolala mezi prorežimními mediálními poskoky doslova paniku a jejíž autor si okamžitě vysloužil nálepky typu „extrémista“, „katolický fundamentalista“ či „pravicový radikál“.
V tomto směru bude zajímavé sledovat, s jakou reakcí se setká další kniha na toto téma, kterou je vynikající analýza součastné české mediokracie od Petra Žantovského s názvem Průvodce minovým polem české žurnalistiky. Ukázalo se totiž, že útoky na Petra Hájka nepřímo přispěly k propagaci jeho knihy, z níž se stal svého druhu bestseller, a tak, jak se zdá, u Žantovského je upřednostňována jiná taktika, která by se dala označit termínem „ticho po pěšině“. Došlo to dokonce tak daleko, že jeho Průvodci se jako čert kříži vyhýbají i mnohé literární servery v očividné snaze neriskovat nařčení z propagace závadné literatury...
Naskýtá se ovšem otázka, zde psaní podobných knih není takříkajíc nošením dříví do lesa, když pozorní čtenáři či diváci si těch mediálních podpásovek zajisté všimnou sami. Tak třeba otřesné manipulační praktiky České televize jsou natolik očividné a v mnoha ohledech primitivní, že unikají jen málokomu. Ostatně i některá oficiální vyjádření, např. to patrně nejznámější, když se před časem jistý televizní činovník prostoduše odkopal výrokem, že ČT musí ve svém zpravodajství respektovat „úhel pohledu“ (sic!) unijních direktiv, ukazují na lokajskou povahu českých médií víc než jasně. Rovněž tak na stránkách Mladé fronty či Lidových novin servilita zdejších novinářů vůči svým chlebodárcům (ať už to byli dříve šéfové z Německa nebo dnes Andrej Babiš) doslova bije do očí.
V naprosté většině případů jsou však metody mediálních manipulátorů natolik propracované a sofistikované, že prohlédnout je je fakticky nemožné. Mimořádná aktuálnost a důležitost Žantovského knihy tkví podle mého názoru v tom, že se zaměřuje právě na tyto zákeřné, protože obtížně odhalitelné informační podvody a zároveň si všímá důvodů, proč se – až na pár světlých výjimek – čeští novináři takřka bez odporu podřídili diktátu doby, pošlapali svou profesionální čest a prostituují se za jidášský groš. Autor si velice dobře všímá toho, že tento tlak na konformitu bývá maskován líbivými hesly typu loajalita, kreativita či flexibilita, což jsou však pouze synonyma pro absenci vlastního myšlení, bezpáteřnost a prodejnost.
Jestliže jsem na začátku nadhodil několik znepokojivých otázek, pak mohu říct, že Petr Žantovský je se svém Průvodci minovým polem české žurnalistiky zodpověděl vskutku brilantně. Doporučuji jeho knihu každému, kdo chce nahlédnout do zákulisí dnešního mediálního divadla, kde se hraje nikoli podle scénáře objektivity a pravdivosti, ale politické objednávky.

UKÁZKA (z kapitoly Typologie českého novináře):

Podržtaška

Jeden z nejsmutnějších úkazů na mapě žurnalistického živočichopisu. Jejich svět lze charakterizovat stručně a decentně slovy básníka Gregoryho Corsa: „Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, jednám podle pravých pravd a bludů“. Podržtaška byl až do konce roku 1989 víceméně prototypem českého novináře. Tehdy se též dalo říci Držhuba, vyšlo to skoro nastejno. Mezi Držhubou a Podržtaškou byl jen ten rozdíl, že Podržtaška držel hubu jaksi aktivněji, snaživěji. Proto se dopracovával funkcí, na rozdíl od řadových Držhubů, kteří v lepším případě v novinářské profesi přežívali, v horším, avšak důstojnějším (ne však častém) ji více či méně dobrovolně opouštěli.
Dnes Držhubové téměř vymizeli, respektive transformovali se, prostě proto, že zmizelo nebo se proměnilo prostředí, které je generovalo. Zůstali Podržtaškové. Nemylme se však: mnozí dnešní Podržtaškové vyrostli právě z tehdejších Držhubů, a v horším případě setrvali u svého podržtaškovství i přes průvan věků, neboť tato vlastnost je nedělitelnou součástí jejich osobnosti, a nikoli jen z nouze přijatou stylizací.
Správný Podržtaška za minulého režimu vedl stranickou či aspoň svazáckou buňku již na fakultě, kam se díky svým aktivitám toho druhu zpravidla dostal na první pokus. Též se ihned po absolutoriu dostal hned na první pokus do prestižního média, lze-li vůbec některé z tehdejších médií nazvat prestižním. V takto získané pozici postupoval dále, poučovav za pochodu národ o kvalitách socialistického soutěžení, důležitosti boje o zrno, významu přejímání sovětských zkušeností a nepřijatelnosti imperialismu v jakékoli jeho podobě. Převrat v listopadu 1989 uvítali tací jedinci zpravidla s trikolórou na klopě a akciemi domovského listu, velmi záhy zprivatizovaného stylem „kdo dřív přijde, ten víc mele“, v šupleti.
Velice záhy pochopili všechny kvality kapitalismu a málem se slzou v oku vzpomněli, jak jim zlý socialismus bránil v rozletu. (Zde si, prosím, připomeňte stručně kapitolku Neomylní.)
Mnozí z těchto Podržtašků se stali opěvateli nového řádu, někteří z nich aspirovali na pozice tiskových mluvčích kapitalistických politických stran. Točili televizní seriály, v nichž léčili socialismem nemocný lid novou myšlenkou a perspektivou.
Těžko říci, v kterém přesně okamžiku se tento trend chování Podržtašků zlomil. Patrně tehdy, když noví pánové jevili málo zájmu o služby Podržtašků a někteří některým to dali pádně a nevybíravým způsobem najevo. To je však pro Podržtašku největší myslitelná potupa: Hleďte, chtěl jsem sloužit, jak nejlíp umím a jak jsem koneckonců po léta zvyklý, a oni takhle! Najdu si jiné, jimž tu tašku podržím a kteří to náležitě ocení.
Stalo se. Ze zástupu Podržtašků se začaly odlupovat nejprve skupinky, pak celé roje, až nezbyl žádný. Všichni přeběhli tam, kde mohou držet tašku. Kde se to žádá a cení.
Je třeba říci, že podržtaškovství není jen ryze novinářskou úchylkou. Potkává i jiné profese, bohaté podnikatelské kruhy nevyjímaje. Takovou exemplární ukázku předvedl jeden znamenitý obchodník se sportem a jiným zbožím. Ještě pár týdnů před volbami byl přítelem předsedy Y. Den po volbách o témž prohlásil, že je trubec, domýšlivec, ňouma a muž bez budoucnosti. Načež začal adorovat předsedu Z. Co byste neřekli: předseda Z přece vyhrál ty volby, jaká náhodička!
Abychom však nenechali ladem svrchu zmíněné Držhuby. Ani držhubovství totiž, tak jako žádná jiná fyzikální veličina, neodplynulo jen tak do astrálu. Držhubovství jen získalo trochu novou podobu a trochu jiné důvody. Dnešní Držhuba drží hubu nikoli ze strachu před politickou perzekucí, nýbrž před vyloučením z elitní party „hochů, co spolu mluví“. Ačkoli jsme úvodem vznesli vážné pochybnosti o intelektuálních schopnostech většiny českých novinářů, tu a tam se stane, že výjimka stvrdí pravidlo. Občas některý novinář pochopí, že to, co tvrdí jeho kolegové, nadřízení, majitelé a političtí guruové, je nesmysl jak dům. Přesto drží hubu. Proč? Protože v opačném případě by byl vyobcován nejprve ze zasvěceného kruhu profesního okolí, možná by dokonce přišel i o výhodný flek, v horším případě by se ocitl na černé listině a už by si nevrzl v žádném médiu, protože všechna média a novináři v nich nade vše jiné ctí loajalitu ke svému souručenství. Ne že by nebyli demokratičtí: „Klidně si mysli, co chceš, jen to prosím nikde nevykládej, nebo…“ V mediální teorii se tomu říká „spirála mlčení“. Komunisté tomu za svých časů říkali prostěji: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ A na tomto žírném záhumenku prosperuje dnešní české novinářské držhubovství.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a tři