Přemýšlivý Petr Bakalář aneb mimočlověk mimo rozhodně není
K této knize by se dala úspěšně přiřadit celá řada adjektiv - svérázná, samorostlá, neobvyklá, provokativní, mimořádná... A ačkoli žánrově neuchopitelná, má jednoho zásadního společného jmenovatele - Petr Bakalář píše tak, jak cítí, háže za hlavu všechny ohledy na to, čemu se obvykle říká „veřejné mínění“ (zde tedy asi spíše „literární standardy“) a předstupuje před čtenáře s nevyřčenou, ale zřejmou výzvou „ber nebo nechej být“.
Jak se dozvídáme z úvodu, jde o jakýsi výběr z deníkových záznamů, vzniklých v letech 2011-2015. Tyto ukázky jsou povětšinou krátkými črtami, zamýšlejícími se nad tím, co v učitém okamžiku autorovi „prolétlo hlavou“, přičemž ovšem ona stručnost a skicovitost nikterak není na překážku tomu, aby bylo sděleno něco důležitého a podstatného. Originální a svébytný pohled na svět je u Petra Bakaláře spouštěčem myšlenek, postřehů, názorů a otázek, které mají široký záběrový rozptyl, přitom je však sjednocuje zdravá „selská“ racionalita. A tak ať už se jedná o osobní, společenská, psychologická a mnohdy i filosofická témata, vždy nás do nich zasvěcuje mistrný pozorovatel, který je komentuje s nadhledem, humorem, sarkasmem i sebeironií. Komické je třeba už to, že autor o sobě mluví ve 3. osobě jednotného čísla - ono vidělo, ono četlo.
Pojďme se nyní podívat na několik konkrétních příkladů Bakalářova ostrovtipu a hlubokého vhledu do popisovaných skutečností. Velmi trefně se např. vyjadřuje zde:
Tuhle vidělo v TV vojenskou přehlídku naší armády, mělo to groteskně cirkusový ráz – vůbec se to nedalo srovnávat s tím, když pochodovali vojáci wehrmachtu nebo Rudé armády; nejde tady o množství a techniku, ale o odhodlanost, výrazy ve tváři. Rozdíl mezi žoldákem a vojákem-vlastencem.
Lze si vůbec představit, že někdo bude umírat s výkřikem „Ať žije ČR“?
Takovýchto brilantních postřehů, stručně a jasně vystihujících absurditu dnešního společensko-politického statu quo, je kniha plná.
Ze sociálních témat má autor patrně nejvíce spadeno na současný vzdělávací systém s jeho formálností a „titulománií“:
R. mu říkala, že po DAMU se toužila ještě nějak dovzdělat, uvažovala o psychologii, ale celé studium již absolvovat nechtěla, přihlásila se tedy na FF UK na „Kurz psychologie“ (zápisné 4000 Kč). Když dorazila na studijní oddělení, byla před ní dlouhá fronta zájemců o stejnou věc, volným krokem došla na začátek, kde pochopila, že s lidmi, kteří tam stáli, nechce mít v životě nic společného, a šla si raději koupit boty.
Zatím nejtrefnější popis toho, o co na psychologii jde.
Poznámka: A to ani neviděla profesorský sbor.
Na jiném místě:
Vyventilovat své emoce – ukázka terapeutické hantýrky z počátku 90. let. Dofinišovat, vykomunikovat, vnímnout, nacítit se atd. – slovník na vysoké škole psychosociálních studií (jaro 2013). Takže se nic nezměnilo, stále stejně nechutné, možná dokonce i víc.
V knize jsou hojně zastoupeny vzpomínky na dětství a mládí, přičemž mají vesměs existenciální či „černohumorné“ vyznění:
Nejsilněji pocítilo, že máma vlastně zemřela tehdy, když několik dní po pohřbu šlo v noci vyhodit její oblečení do kontejneru.
Zvláště pak ty tmavomodré šaty s květinovým vzorem.
Jinde:
Ve zprávách říkali, že výroba vánočních ozdob se z velké části přesunula do Číny.
Jeho spíše překvapuje, že ten trh vůbec existuje – copak lidi vyhazují koule, kominíčky, lucerničky a hvězdy? Vždyť to je přece základ, abychom jednou za rok vytáhli z krabice ty stejné věci.
Nebo to mají lidé jinak? Nejspíš tedy ano.
A do třetice:
V antikvariátu si všimlo malé zaprášené poličky úplně nahoře s nápisem Šachy, numismatika - ano, zhruba na této úrovni zájmu veřejnosti je to, bez čeho si léta nedokázalo představit svůj život.
Dá se říct, že „Mimočlověk“ je žánrově či stylově podobný Událostem Jana Hanče. V obou případech jde o mimořádně zhuštěný koncentrát velké myšlenkové síly, u Bakaláře jako u Hanče je literární erudice využito k lapidárnímu, přitom však o to výstižnějšímu popisu příslušného fenoménu, oba mají jedinečnou schopnost zkratky a vypointovaného závěru na malé ploše literárního prostoru. A stejně jako kdysi u Hanče, tak i nyní u Bakalářovy knihy cítím ono zvláštní nadšení z četby, pramenící z nedefinovatelného, ale přesto reálně pociťovaného souznění mezi autorem a čtenářem. Doporučuji ji každému, komu „to myslí“, kdo se spoléhá na svůj vlastní rozum a drží si od těla všechny „pravdy“ a „jistoty“, které mu servírují média. Na stránkách knihy se totiž setká s člověkem, který - právě díky své přemýšlivosti - dospěl k významné životní metě, jakémusi bodu zlomu, totiž k definitivnímu vyčlenění se z masy nemyslících a tudíž lehce manipulovatelných tvorů. To samozřejmě vůbec neznamená, že tento „mimočlověk“ má vždy a ve všem pravdu, že se s mnoha jeho názory a postoji nedá polemizovat či nesouhlasit - v tom hlavním a pro život podstatném je však již na druhém břehu, kam mainstreamová chapadla nikdy nedosáhnou.
Skončil bych poněkud delší ukázkou, která dokládá, že pokud je Petr Bakalář konfrontován s někým, na koho má jasně vyhraněný názor, pak jej před vyřčením nepříjemné pravdy nezastaví ani svatozář nedotknutelnosti, která se nad hlavou oné společensky kanonizované osoby vznáší a před níž ostatní v posvátné bázni klopí zraky:
Případ pro Orwella
Všimlo si, že existuje cena Arnošta Lustiga, která se uděluje za odvahu. Z příslušné webovky: ...tomu, který se obdobným způsobem jako Arnošt Lustig příkladně zasloužil o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot, jakými jsou zejména odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost.
Vůbec nechápalo, v čem byl tento chlapík odvážný, lidský nebo spravedlivý – dvacet let v KSČ (což tajil), pak emigroval, učil na nějaké americké univerzitě literaturu (jistě protekční židovské místo), po návratu dělal mj. šéfredaktora Playboye, což jeho chlípné nátuře vyhovovalo, psal knihy o holocaustu a nenáviděl Palestince („všichni Palestinci jsou teroristi“).
Nechtělo být ovšem nespravedlivé vůči někomu, kdo tolik trpěl jen kvůli svému etnickému původu, a napsalo mail asi třiceti lidem – jednak z poroty té ceny, jednak ze židovské obce; představilo se jako studentka bohemistiky píšící práci o AL, které je líto, že o takové osobnosti ještě nikdo nenapsal životopis (ve skutečnosti vědí, proč to neudělají), a že by ji zajímalo, co přesně z jeho bohatého života by vyzdvihli, kdyby ho měli nominovat na jeho vlastní cenu. Přišla jen jedna (sic!) odpověď:
1. ...když na cestě z lágru ve vagónu nenechal umřít jednoho vězně, který již nemohl, ležel na zemi a ostatní na něj stoupali, aby se mohli vyčůrat, a byli by ho ušlapali,
2. ...když v roce 2007 íránského prezidenta Ahmadinežáda ostře kritizoval v televizi za jeho bagatelizaci holocaustu a řekl, že je to blbec, a snad i že by ho zastřelil.
Aha, takže základ asi tvoří a) nijak neověřitelné sedmdesát let staré historky (tzv. lustigovský folklór), b) prohlášení, která vůbec žádné riziko nepředstavují. To už ale není ani vtipné.
Podle něj byl prototypem negativního Žida – někoho, kdo by měl být z paměti rychle vymazán, protože vlastně podporuje antisemitismus.
2025 ©