PETER MAY: VÝJIMEČNÍ LIDÉ

Překombinovaná detektivka skvělého spisovatele...

"Brilantní příběh utkaný se složitostí pavučiny. Inteligentní, propracovaný, důmyslný." (Steve Berry, spisovatel)

No, nevím... Steve Berry má sice pravdu, ale ne úplně. Řekl bych, že tak napůl. Výjimeční lidé Petera Maye jsou bezesporu výjimečnou detektivkou, ale k dokonalosti jí přece jen hodně chybí. Tedy - je tak dokonalá, že by bylo lépe, kdyby byla trochu „lidštější“. Lidštější myslím v tom smyslu, aby to zkrátka nevypadalo, jako by ji napsal bezchybný počítač. A tady to tak (dle mého subjektivního dojmu) vypadá.
Ta kniha je svým způsobem rozpolcená, „dvoukolejná“ či (teď nevím, jestli je to to nejlepší přirovnání) jaksi slepená ze dvou částí, bohužel diametrálně odlišných. Když se zaměříme na čistě spisovatelský, tvůrčí, umělecký aspekt, těžko tu můžeme něco vytknout. Peter May je vynikající spisovatel, umí bravurně předestřít příběh a provázet jím čtenáře s takřka cizelérským perfekcionismem, přičemž je především třeba ocenit jeho popisné mistrovství. Ať už jde o město s jeho věčným koloběhem dne a noci, o bulváry, kavárny, zákoutí nebo nezaměnitelný kolorit té které jeho části, ať jde o vnější i vnitřní charakteristiku postav, o zachycení jedinečnosti okamžiku v jeho chvilkové aktuálnosti těsně předtím, než zmizí v nenávratnu nebo o velejemný popis vzájemné symbiózy mezi člověkem a třeba „jen“ nějakým místem nebo předmětem, s nimiž jej spojuje duchovní, psychologické pouto - tady všude je Peter May ve svém živlu, tady všude exceluje a rozehrává skvělou partituru nádherných scén. Úžasná je např. pasáž, začínající okamžikem, kdy hlavní hrdina v noci zjistí, že v jeho obývacím pokoji se nachází neznámý vetřelec nebo ta, popisující jeho návštěvu u ministryně spravedlnosti a samozřejmě mnoho jiných.
Pak je tu ovšem samotný příběh - a tady musím být dost kritický. Právě ten totiž jinak výbornou knihu do značné míry znehodnocuje, a to svojí prvoplánovitostí, zjevnými nepravděpodobnostmi a spoustou jednoduchých řešení. Všechno se odehrává tak nějak podle plánu, při vyšetřování dávné vraždy se Enzo Macleodovi nestaví do cesty žádné překážky, všechno jde jako po másle. A když se přece jen občas octne v úzkých, není to nadlouho - jako příslovečný Deus ex machina se vždy vynoří správná cesta, správné řešení. A to za situace, kdy je příběh vystavěn mimořádně komplikovaně, působí někdy až komicky - viz např. nález bedny s ostatky pod fontánou v parku.
Začal jsem svou recenzi obdivným citátem ze zadní strany knihy a nebude tedy možná od věci zakončit ji stylově, tedy jiným citátem či příslovím, které ji podle mne vystihuje mnohem lépe - „méně je někdy více“. Peter May svůj příběh překombinoval. Napsal „dokonalou“ detektivku, bohužel až tak dokonalou, že mu ji prostě při nejlepší vůli nemůžeme „zbaštit“. Ale - je to teprve první díl rozsáhlejší série, takže příště to třeba bude jiné.