Přečtěte si to!
Zřejmě jeden z nejvýznamnějších vydavatelských počinů posledních let – to jsou Deníky Pavla Juráčka, v nichž se čtenářské veřejnosti představí kompletní zápisky jedné z nejpozoruhodnějších osobností poválečné československé kinematografie, především však výjimečného člověka, jehož tragický osud, jakkoli si ho do značné míry přivodil on sám, musí zaujmout a dojmout každého, kdo si dokáže vážit idealistického zanícení pro „věc“, ať už jde konkrétně o cokoli. První díl, zahrnující roky 1948-1956, nedávno vyšel, ostatní jsou plánovány na podzim 2017, resp. rok 2018. Z úvodního svazku je patrné, že redaktorské a další práce jsou provedeny na té nejvyšší úrovni a že k vydání monumentálního projektu je přistupováno s mimořádnou vážností, odpovědností a pečlivostí.
Jsem rozhodným odpůrcem názoru, zda už tu nebude poněkud „přejuráčkováno“, k němuž může svádět fakt, že výbor z Deníků již v minulosti vyšel a patrně zahrnoval to nejpodstatnější (Deník 1959-1974 z roku 2003), což může budit dojem, že v případě nynějších čtyř svazků jde o jakousi úlitbu mrtvému kamarádovi, o naplnění jeho vize, vyjádřené v již tolikrát citovaném výroku: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce... Vidím tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“ Vpravdě prorocká slova – první tlustá kniha je na světě, další mají následovat.
Vraťme se však k předchozí myšlence či otázce, kterou lze asi nejpřesvědčivěji zodpovědět tak, že vydání dnešního kompletu je vlastně logickým vyústěním nebývalého zájmu, s nímž se setkal zmíněný výbor, byť mezi čtenáři očividně převládala úzká skupina „fajnšmekrů“, jimž byl Juráček blízký svým bohémstvím, buřičstvím a nepoddajnou povahou. To však nic nemění na tom, že je jen dobře, jestliže má být tento podivný i podivuhodný muž znovuobjeven i pro širší okruh případných zájemců o jeho životní příběh, k čemuž úctyhodný rozvrh tohoto vydání zjevně směřuje. A když se začteme do prvního svazku, záhy pochopíme, že nechat se „ošidit“ o deníkové záznamy „mladého“ Juráčka by de facto znamenalo nepochopit toho „staršího“ a „starého“.
Z výše citovaného výroku je patrné, že autor počítal s tím, že své deníky píše i pro imaginární veřejnost v nějaké vzdálené budoucnosti. Je samozřejmě možné, že svá slova nemyslel úplně vážně, ostatně v době, kdy je psal, mohl jen stěží předpokládat, že se komunistický systém někdy zhroutí, přesto však je nelze úplně pominout, čímž pochopitelně vyvstává otázka či problém, nakolik jsou v jeho záznamech přítomny prvky autostylizace a literární pózy, resp. nakolik jsou „autentické“. Pozorný čtenář si však brzy všimne, že u Juráčka obě tyto roviny spadají v jedno, resp. že o tomto problému velmi dobře věděl a snažil se s ním bojovat a že tudíž nakonec nejde o něco zásadního, co by snad mohlo kazit či umenšovat dojem z četby.
Zápisem ze 6. července 1948 se tedy začíná několik desetiletí trvající deníková anabáze Pavla Juráčka, odhalující nám mimořádně senzitivního, někdy až přecitlivělého člověka, schopného s obdivuhodnou jemností a hloubkou postihovat jak vlastní myšlenkové pochody, tak absurditu vnějšího světa, v němž mu bylo dáno žít a který podroboval nemilosrdné analýze svého vnitřního zraku. Už úvodní stránky Deníku naznačují, že tu máme co do činění s někým, kdo jen stěží bude schopen a ochoten zapadnout do pokrytecké přetvářky politického systému jedné strany a jedné ideologie, který byl u nás nastolen komunistickým pučem v únoru 1948 a svým fanatickým lpěním na absurdních dogmatech stál v přímém protikladu ke každému kritickému, svobodomyslnému myšlení. Mimo jiné se též ukazuje, že krátká perioda tzv. „svobodných šedesátých let“, na něž dnes mnozí vzpomínají jako na období tvůrčí svobody a velké společenské obrody, není ničím jiným než subjektivní iluzí v tom lepším, alibistickým lhaním do kapsy v tom horším případě.
To bychom ale předbíhali, takže se vraťme na začátek, kdy po stručných zápiscích z „dětských“ let 1948-1951 přichází rok 1952, kterým se začínají „opravdové“, tj. mnohem intenzívnější a do stále větší hloubky jdoucí deníkové záznamy, představující nám hloubavého studenta gymnázia, trápícího se svou životní neukotveností, ovšem rozhodně odmítajícího vyměnit konformní přežívání za vnitřní svobodu. Takovéhoto pohodlného kompromisu nebyl Juráček ostatně ani schopen, zcela se příčil jeho vzdorné, hrdé povaze. Od začátku je zřejmé, že vysoké mravní i umělecké ideály mladého muže budou narážet na zeď nepochopení ze strany unifikované společnosti, jejíž ideologickou doktrínou bylo systematické potlačování jakéhokoliv náznaku kritického myšlení či projevu „buržoazního“ individualismu. „Školní“ konflikty mladého Juráčka, jakkoli nevinné a úsměvné, měly postupně nabývat podoby čím dál zásadnějšího střetu se státní mocí a protilidovým „lidově-demokratickým“ režimem.
To ale opět předbíháme. Pavel Juráček, končící gymnázium a začínající studovat novinářství, se o „velkou“ politiku příliš nezajímá, o čemž svědčí velmi skoupé zmínky o takových „světodějných“ událostech, jakými bylo potlačení protisovětského povstání ve východním Německu, Stalinova smrt apod. Nejinak je tomu i u domácích záležitostí – Gottwaldův skon či měnová reforma též nestojí mladému studentovi za zvláštní pozornost. Na druhou stranu se ale Juráček velmi dobře orientuje v dobovém hodnotovém rámci – komunismus je pro něj bláznivou utopií, poměry na fakultě líčí jako tragikomickou frašku skutečného studia a své si myslí i o „svazákistických“ spolužácích. V té době je ovšem přednětem jeho zájmu něco zcela jiného...
Počínaje rokem 1952 se Deníky jako červená nit vine pisatelovo hledání životní lásky, vysněné ideální dívky, doprovázené milostnými vzplanutími, střídanými zklamáním a znechucením, a to především za sebe samého. Je očividné, že právě těmito prožitky a jejich analýzou Juráčkův duchovní vývoj nebývale akceleruje, jeho zápisky z tohoto období mnohdy vykazují nebývalou psychologickou hloubku, kterou bychom u mladíka jeho věku rozhodně nečekali. Čtenář s napětím sleduje vývoj jeho „známostí“ – jsou to drásavé popisy duševních bojů a zmatků, protichůdných stavů euforie a beznaděje, čisté radosti a zoufalství. Ať už na nás člověk, který toto všechno prožívá, působí jakkoli (určitě se v řadě věcí s Juráčkem neshodneme a možná nás občas i „naštve“), nelze mu upřít opravdovost, s níž pátrá po pravé podstatě svého „já“, ani upřímnost, když si zoufá nad tím, že pravděpodobně nikdy nezjistí, kým doopravdy je. Málokdy jsem měl možnost setkat se s podobným popisem existenciální úzkosti a jsem přesvědčen, že mnoha mladým lidem může tato četba otevřít oči pro hodnoty, jež jsou dnes dávno pohřbeny pod nánosy konzumismu a materialismu.
Deníky rovněž velmi zajímavě reflektují Juráčkovy básnické a literární začátky, i zde máme před sebou člověka, zmítajícího se mezi vírou ve vlastní síly a pochybujícího o svém talentu. To, že mezi tehdejšími poetickými elévy patřil k několika opravdu nadějným, jej samo o sobě vůbec netěšilo – být jednookým mezi slepými nepovažoval za nic, na co by mohl být pyšný. Juráčkův bystrozrak uměl rovněž neomylně oddělit zrno od plev – jeho názory na tvorbu a životní postoje lidí typu Pavla Kohouta, Miroslava Červenky, Ivana Klímy a dalších by si zmínění pánové určitě nedali za rámeček...
První z Juráskových Deníků je zkrátka fascinující četba a nemám nejmenších pochyb o tom, že i nad stránkami těch dalších zažiji tentýž pocit sounáležitosti s autorem, totéž očarování (i rozčarování!) z jeho nevyzpytatelné duše!
(Za zaslání recenzního výtisku děkuji panu Martinu Matějkovi – Dobré knihy)
2024 ©