Úchvatná, jedinečná, strhující, fantastická...
Kýčovitá, podprůměrná, ubohá, prvoplánová...
Říká se, že co člověk, to jiný názor a je to do jisté míry pravda. Proč jen do „jisté“ míry? Asi proto, že (mluvím teď o knihách, resp. spisovatelích) na některé literární velikány a jejich díla „musí“ mít všichni pouze jeden názor – co bychom si asi pomysleli o někom, kdo by Shakespearova dramata označil za slátaniny, popř. Franze Kafku za průměrného pisálka? Myslím, že autory podobných výroků bychom stěží považovali za literární znalce a odborníky. Na základní škole jsem se sice jednou setkal s výrokem jistého spolužáka (vysloveným v přítomnosti třídní učitelky a velké milovnice klasické literatury), že Čapkova Matka je „blbost“, ovšem Pavel G. byl známý tím, že jeho rozumové schopnosti nebyly nejrozvinutější, o abstraktním myšlení ani nemluvě...
Co to všechno má ale dělat s Dívkou ve vlaku? Vždyť v jejím případě se jedná o takový druh literatury, na nějž může být tolik názorů, kolik je čtenářů, nebo snad ne? Samozřejmě – do jisté míry ano. A proč jen do „jisté“ míry? Pokusím se to krátce vysvětlit.
Bestseller Pauly Hawkinsové rozdělil čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů – v úvodu jsem citoval některá adjektiva, jimiž byla Dívka ve vlaku hodnocena. Mám v této souvislosti jedinou otázku: Je možné, aby se jedné a téže knize dostalo současně nevídaných ovací hraničících se zbožňováním a pohrdavého odmítnutí jakožto literárního braku? Myslím si, že to možné není a že pravdu má v tomto případě pouze jedna strana. Která?
Abychom na tuto otázku mohli seriózně odpovědět, je samozřejmě zapotřebí podívat se knize „na zoubek“. Takže – hlavní postavou je Rachel, podivná a podivínská osůbka, neustále zmítaná duševními traumaty všemožného druhu a působící naprosto nevěrohodně. Autorka zřejmě chtěla vytvořit portrét moderní, nezávislé ženy, žijící „tady a teď“, jenže jí z toho vposledku vyšla totální „závislačka“ na alkoholu a sexu, do níž (čímž bylo dílo zkázy dokonáno) „napěchovala“ co možná nejvíce emocionálního balastu, v němž se nešťastnice po celou knihu plácá. Je příznačné, že i pro ty, kdo jsou jinak knihou Hawkinsové unešeni, je Rachel většinou „nesympatická“, popř. jim „leze na nervy“.
Bohužel, anglická spisovatelka si naprosto stejně „pohrála“ i s ostatními „hrdinkami“, takže třeba taková Anna si s Rachel v trapnosti a vyumělkovanosti v ničem nezadá. Psychologie postav je zkrátka na bodu mrazu a se samotným příběhem je to úplně stejné – jde o pokus o spojení několika literárních žánrů, který dopadl přesně tak, jak nás učí přísloví o honění několika zajíců najednou, tj. neúspěšně. Vypadá to, že autorka ani nevěděla, co vlastně chce psát – thriller, horor, detektivku? Od každého je tam trochu a celé se to rozpadá, protože absentuje kvalitní literární „malta“, která by celek držela pohromadě. A když se už přece jen tu a tam zdá, že se blýská na lepší časy, že vyprávění dostává jakous takous logiku, je tento pozitivní náběh okamžitě zlikvidován návratem do původního, tj. pseudopsychologizujícího, rádoby drsného stylu a čtenář zahlcován dalšími a dalšími Rachelinými excesy. A ještě něco – nechci Paulu Hawkinsovou podezírat z plagiátorství, ale úvodní pasáže její knihy až příliš připomínají Alfreda Hitchcocka, resp. Okna do dvora.
Suma sumárum – vůbec mi není jasné, co je na té knize tak světoborného. Absolutně nechápu ty, kdo ji vynášejí do nebes, naopak se mi zdá, že Dívka ve vlaku je klasickým příkladem „úspěšného“ marketingu, založeného na davové psychóze z knížky, kterou „všichni čtou“. Může být ale zárukou literární kvality např. to, že si tento „bestseller“ koupily v Americe tři miliony lidí?
Když se vrátím na začátek, konkrétně tedy k onomu „povinnému“ respektu k jistým klasickým dílům a tento axiom obrátím, resp. přijmu teorii, že existují také knihy, které se „musí nelíbit“, pak bych mezi ně Dívku ve vlaku určitě zařadil...