Fascinující pohled za kulisy politicko-společenských procesů aneb jakou moc měly a mají „šedé eminence“?
Demokracie je prý sice špatný způsob vlády, ale žádný lepší neexistuje – z této věty se postupem doby stal jakýsi politologický axiom, tedy tvrzení, mající všeobecnou platnost a nepodléhající žádným pochybnostem. Kdo se ale na chvíli od tohoto moderního dogmatu oprostí, určitě jej dříve či později napadne následující „kacířská“ otázka: Jak může být demokracie „vládou lidu“, když její základní procesy probíhají nezávisle na tom, kdo je zrovna u moci a tedy bez příčinné souvislosti s výsledkem „svobodných“ voleb?
Když se pokusíme o jistý retrospektivní pohled, pak je evidentní, že společenský vývoj byl (a je pochopitelně i dnes) determinován určitými zákonitostmi, které ale nejsou absolutní – vždy totiž „zbývá“ nějaké místo i pro „šedé eminence“ v pozadí. Zákulisní „tahání za nitky“, resp. úzce zájmové (a z logiky věci tedy antidemokratické) zasahování do ekonomických, politických a sociálních záležitostí nabírá dnes v souvislosti s obrovským rozvojem digitálních technologií novou a prakticky nekontrolovatelnou dynamiku. V knize Věž a náměstí se Niall Ferguson snaží (dle mého názoru velice bystře a konzistentně) postihnout fenomén, který sice tak či onak doprovázel celou historii lidstva, ale v současnosti se stal dominantní hrozbou – mám na mysli zjevnou, ovšem velmi těžko vysledovatelnou (protože pečlivě utajovanou) infiltraci nevolených a tudíž samozvaných osob a skupin do oficiálních státních struktur.
Když se podíváme např. na „migrační krizi“, pak se její počátek opravdu mohl jevit jako přirozený exodus lidí z válečných oblastí do bezpečné Evropy. S odstupem několika let je nyní nad slunce jasné, že šlo o předem připravenou monstrózní akci, mající za cíl „naředit“ domácí evropské obyvatelsvo, což ve spojení s brutálně prosazovanou multikulturní ideologií připravuje půdu pro nahrazení údajně přežité tradiční demokracie jejím „vyšším“ vývojovým stupněm, tedy tzv. „liberální demokracií“. Tyto tendence jsou jasně patrné, položíme-li si však otázku, kdo za nimi stojí, odpověď není jednoduchá. Ti, kdo po tom pátrají, jsou mainstreamovými médii označováni za propagátory konspiračních teorií, šiřitele fake news, hoaxů a dezinformací a v očích veřejnosti bývají vykreslováni jako nebezpečná individua, ohrožující společenský pořádek a demokracii.
Možná, že podobnou negativní reakci vyvolá v těchto kruzích i kniha Věž a náměstí, protože z velikého množství uváděných příkladů lze (byť mnohdy takříkajíc mezi řádky) vydedukovat, že termín „konspirační teorie“ byl vymyšlen za účelem diskreditace těch, kdo se příliš „vrtají“ ve věcech, které chce vládnoucí establishment držet pod pokličkou. A když nějakou nepříjemnou skutečnost za konspirační teorii označit nelze, pak se o ní alespoň nemluví a nepíše. Jeden příklad za všechny – v kapitole s názvem Jak položit Bank of England popisuje Niall Ferguson okolnosti zhroucení britské libry. Je sotva možné označit ústřední roli George Sorose v této záležitosti za konspirační teorii, když se jí sám dodnes chlubí. Logická dedukce, že proslulý finančník chtěl tímto zahájit proces zavedení jednotné evropské měny, je však zuřivě popírána jako nepodložená spekulace, protože není v zájmu evropských elit, aby vyšlo najevo, že euro je ryze politický (a nikoli ekonomický) projekt.
Kniha Věž a náměstí je obrovským rezervoárem informací o paralelních společenských strukturách minulosti i současnosti. Autor je zbavuje odéru tajemnosti, kterým bývají často opředeny a racionálně hodnotí jejich činnost na pozadí historických epoch. S jeho vývody možná nemusíme vždy souhlasit, ovšem Niallu Fergusonovi šlo především o to, aby vybídl čtenáře k samostatnému promýšlení předložených faktů. A to se mu povedlo dokonale!
2024 ©