MONS KALLENTOFT: VĚTRNÉ DUŠE

Opět víc než detektivka – Mons Kallentoft nelítostně odhaluje odvrácenou stranu švédského sociálního systému

Podle mého názoru představuje román Větrné duše v tvorbě známého „severského“ autora určitý zlom. Jistě, nijak dramatický, ostatně podobných „přesměrování“ úhlu pohledu na podstatu detektivního románu jsme u něj již zažili víc. Je jistě chvályhodné a svědčí to vždy o autorově umělecké poctivosti, když se snaží hledat pro svůj vývoj naprobádané cesty, tím spíše pak u velikána Kallentopfova formátu, jehož proslulost a obrovská základna nadšených čtenářů by mu mohly zajišťovat poklidné přežívání na vlně popularity bez toho, aby se snažil o nové literární experimenty.
Detektivní romány švédského spisovatele se vždy odehrávají ve dvou základních rovinách – kromě samotného zločinu, jeho vyšetřování a popisu policejních metod tu pokaždé je silný sociální akcent, a právě tato mistrná kombinace zločinu, tj. něčeho, co narušuje ustálený společenský řád a brilantní analýzy tohoto řádu, resp. na konvencích založeného statu quo je tím, co z Kallentofta dělá jednoho z největších a současně nejpopulárnějších mistrů detektivního žánru. Čtenář u něj totiž vždy cítí autentičnost a naléhavost jeho sdělení, které daleko přesahuje rámec „pouhé“ detektivky (chápeme-li ji jako svého druhu zábavnou četbu), resp. míří k odhalování sociálního podhoubí, které fakticky generuje zločinné tendence (vzpomeňme např. na problematiku pedofilie, o níž Kallentoft pojednává ve Vodních andělech a přesvědčivě dokazuje její spojitost se světem vysoké politiky). Mons Kallentoft jako jeden z mála autorů detektivek pochopil, že jednotlivé „případy“, ať už jde o vraždy, loupeže či cokoli jiného, nejsou náhodnými excesy, ale pouze viditelnou špičkou společenského ledovce, založeného na primárně hedonistickém přístupu k životu, který se tak pořád více stává bojem všech proti všem. Společenská anarchie, stále obtížněji vyvažovaná formálním fungováním státních institucí, je tak jen logickým vyústěním takřka všeobecného přesvědčení o nadřazenosti lidských práv nad povinnostmi, o oprávněnosti nároku jedince netoliko na standardizovaný, ale stále vyšší stupeň materiálního zabezpečení. Švédský sociální (či spíše socialistický) experiment, praktikovaný pod hesly rovnosti a blahobytu pro všechny, byl od samého začátku utopií, která nemohla skončit jinak než vytvořením nové kasty rovnějších mezi rovnými. To vše si autor Větrných duší jasně uvědomuje a mám za to, že jeho poslední román je na tomto poznání primárně vystavěn.
Vnější „kulisy“ zůstávají nezměněny – je tu opět Malin Forsová, které čtenář drží palce nejen v boji se zločinci, ale také se sice potlačenou, ale stále latentně přítomnou touhou po úniku z tvrdé životní reality do alkoholového zapomnění. Nechybí ani složitý a komplikovaný případ, kdy se postupně ukazuje, že na první pohled evidentní sebevraždě chybí racionálně zdůvodnitelný motiv. Tam, kde by se švédský spisovatel mohl ocitnout na tenkém ledě neznalosti popisovaného prostředí (pečovatelsý ústav) se vždy může spolehnout na svoji takřka neomylnou intuici. .
Říká se, že vyspělost té které společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke svým nejslabším členům. A v tomto ohledu se Mons Kallentoft nezdráhá píchnout do vosího hnízda údajně vzorové země, za jejíž fasádou z pozlátka dokola omílaných frází o „švédském sociálním zázraku“ se skrývá nemilosrdný antihumánní systém, v jehož soukolí se ocitají staří, nemocní a tudíž „nepotřební“. Otázka, nakolik jsou za tato osobní dramata, za tyto jednotlivé lidské tragédie zodpovědny samy oběti, ať už tím, že během svého „produktivního“ života plavali s proudem utilitaristického konsenzu, popř. tuto vzájemně nepřátelskou mezigenerační „společenskou smlouvu“ spoluvytvářeli, je přitom vedlejší. Ta opravdu relevantní otázka zní totiž úplně jinak, a sice: Jak se mohlo stát, že tzv. nejvyspělejší země začínají jako první zavádět eutanázii, tolerovat pedofilii, legalizovat drogy? Že v nich dochází k největšímu počtu sebevražd? Popřípadě – a tady se vracíme zpět k recenzované knize – proč se z péče o staré a nemohoucí dělá lukrativní byznys?
Jestliže jsem v úvodu zmínil, že Větrné duše jsou v Kallentoftově tvorbě zlomovým dílem, měl jsem na mysli fakt, že zde jasně dominují sociologické aspekty, resp. jsou zde přítomnny mnohem silněji než u jeho předchozích děl. Švédský spisovatel přitom nenabízí recepty na vyřešení morální krize „postmoderního“ světa, ovšem způsob, jakým ji popisuje, totiž nebrání si žádných servítků, odvržení politické korektnosti a nemilosrdné řezy do nemocné tkáně současného „vyspělého Západu“, je mimořádně burcující a tím samým do jisté míry revoluční, třebaže ve Větrných duších jinak převládá fatalistický, resp. pesimistický tón ohledně možnosti nějaké zásadnější, na návratu k morálním hodnotám založené společenské změny.