MIKA WALTARI: VLAK OSAMĚLÉHO MUŽE

Všechno, co napsal Waltari, je úchvatné!

I když román (či spíše novela) Vlak osamělého muže zaujímá ve Waltariho obsáhlé bibliografii spíše skromné místo v oddílu juvenilních textů, rozhodně by neměl z řady důvodů uniknout čtenářské pozornosti. Například už proto ne, že literární veledíla Egypťan Sinuhet, Město smutku a radosti či Jeho království nás takřka samovolně přivádějí k otázce literárních začátků jejich autora. A tady na nás čeká překvapení – Vlaku osamělého muže (1929) předcházela o rok dříve vydaná Moje velká iluze, přičemž obě tato díla nám představují „hotového“ spisovatele! Waltari se prostě literárně nevyvíjel (ve smyslu kvality tvorby), nýbrž od prvního úderu do kláves svého psacího stroje psal jako dokonalý mistr slova, obdařený navíc schopností vidět či tušit pod povrchem všednosti a smyslové šalby tajemnou podstatu reality. Znalci Waltariho tvorby mi určitě dají za pravdu, že tento aspekt „mysticko-realistického vytržení“ je (byť s různou intenzitou) přítomen ve všech jeho spisech
Vlak osamělého muže začíná v zimě 1928, kdy se Mika Waltari připravuje na bakalářské zkoušky, které skládá na jaře příštího roku – z dnešního pohledu je pozoruhodné, jakých obrovských vědomostí bylo tenkrát k úspěšnému završení studia zapotřebí. Bezprostředně poté se Waltari vydává na „okružní jízdu“ po Evropě, o které dlouho snil a od níž si slibuje mnohem víc než pouhé poznávání cizích zemí ve smyslu cestovatelských zážitků. Již od vyplutí z helsinského přístavu je zřejmé, že na své cestě chce především nahlížet „pod povrch věcí“, hledat „duši“ jednotlivých národů a vůbec se chovat jinak než „turista“. Což ovšem neznamená, že by Waltariho postřehy v tomto směru nebyly zajímavé – je vždy znovu fascinován lokomotivami a rychlými vlaky, obdivuje architekturu a přírodní scenérie, ale nejvíce ho zajímá to, co se za tím vším skrývá, co je takříkajíc duchovní esencí těchto panoptikálních jevů.
Asi je dobré poznamenat, že v době jeho cesty byla světová hospodářská krize ještě v nedohlednu a Waltari tak projížděl Evropou, nacházející se v období relativního blahobytu. Tehdejší masarykovské Československo je nám ostatně dodnes dáváno za vzor demokratické a průmyslově vyspělé země. Velmi nás tudíž překvapí, když Waltari to vidí jinak a po příjezdu do Prahy píše: „Lidé na nádraží jsou chudí, špinaví a špatně oblečení. Hned po pár krocích poznávám, že jsem přijel do chudé země.“ A o kousek dál: „O Praze se říká, že je krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem. Vidím špínu, omšelé reklamní tabule, bledé, smutné obličeje.“
Originální spojení cestopisu a psychologie dělá z knihy jedinečný dokument o vnitřním zraku velebystrého pozorovatele. Podivuhodná Waltariho senzitivita, zádumčivé, jakoby snové vnímání mnohdy kruté reality působí na čtenáře jednak jemným kouzlem, zároveň však i drsnou silou. Přečtěte si úchvatný popis nočního Berlína a finský spisovatel si vás získá jednou provždy!
Román Vlak osamělého muže dosud nevyšel v žádném cizím jazyce, resp. čeština je první jazyk, do něhož byl přeložen. I z tohoto důvodu je třeba vyslovit velké uznání paní Markétě Hejkalové, vynikající překladatelce z finštiny a naší největší znalkyni Waltariho díla, díky níž a jejímu nakladatelství se s tvorbou tohoto velikého a vpravdě nadčasového spisovatele můžeme seznamovat.