Autorova fascinace pouštěmi se po přečtení jeho knihy přenese i na nás!
Když se řekne poušť, většině lidí vytane na mysli Sahara – ta dvě slova jsou vnímána skoro jako synonyma. Je mi samozřejmě známo, že pouští je na naší planetě velmi mnoho, když jsem však zabrouzdal pamětí a pokusil se oživit školní vědomosti, napadly mne kromě Sahary už jen tři: Gobi, Kalahari a Taklamakan. Po přečtení knihy Podstata pouště (jejíž autor mne přesvědčil, žedanému tématu rozumí jako málokdo jiný) mohu s radostí konstatovat, že mé ubohé „pouštní“ znalosti jsou minulostí!
Michael Martin je sympatický německý dobrodruh, kterému pouště učarovaly již v mládí a on jim následně „obětoval“ celý život. Podle toho, co jsem se o něm dočetl, na Zemi patrně neexistuje poušť, kterou by nenavštívil a (nakolik to bylo možné) neprozkoumal. O svých cestách napsal mnoho knih, přičemž Podstata pouště je podle mého názoru jakýmsi„testamentem“, závěrečným shrnutím všeho, co prožil, přičemž úchvatné vyprávění je prokládáno úvahami o takřka transcendentních pocitech, které poušť dokáže v člověku vyvolat...
Ono je to vlastně logické– pustiny bez jakýchkoli známek života nemohou nemít na lidskou duši ohromující, magický vliv. Vezměme si za příklad Rub al-Chálí, což je pouštní oblast na jihu Arabského poloostrova. 780 000 kilometrů čtverečních (to je rozloha, do níž by se „vešla“ dvě Německa) písečných dun, vysokých mnohdy přes 200 m – je možné v takovýchto nekonečných dálavách nepociťovat závrať podobnou té, jakou zakoušejí mořeplavci uprostřed oceánu či kosmonauti ve vesmírném prostoru?
Celá recenze zde:
2024 ©