MICHAEL CONNELLY: NOČNÍ OHEŇ

Connelly píše skvělé detektivky jak na běžícím pásu!

Ne, detektivky Michaela Connellyho (a že jich už napsal!) se nikdy neomrzí. Spíše se naopak zdá, že tento americký autor zraje jako víno, laťku, kterou si již na začátku své spisovatelské kariéry nasadil hodně vysoko, hravě překonává i „na stará kolena“ a vypadá to, že se ještě dlouho „nevypíše“. Pokaždé, když čtu „nového“ Bosche, si říkávám, jak to ten Connelly dělá, že jeho kriminální případy jsou všechny bez výjimky tak čtivé, napínavé a fascinující. Vždyť se v nich fakticky nic mimořádného neděje, žádné střílečky se spoustou mrtvol a litry krve, „jen“ mistrně propracovaná „policajtština“, tj. metodické postupování od jedné stopy ke druhé a zdánlivě pomalé a nudné přidávání jednotlivých kamínků do mozaiky, z níž na nás nakonec hledí zločincova tvář... 

Michael Connelly je v pozitivním slova smyslu konzervativní autor, nemění zaběhnuté a osvědčené literární postupy, píše tak, jak mu „ruka narostla“. Pokud se však k nějaké změně přece jen rozhodne, mohou si být čtenáři jistí, že to bude pořád ten „jejich“ Connelly. Před časem se např. pustil do nové série, kde do hlavní role neobsadil Harryho Bosche, ale Renée Ballardovou. A stálo to opravdu za to – kniha Noční směna se povedla na výbornou. Potom přišla Temná svatá noc, charakteristická „návratem k normálu“ při současném zachování inovativního prvku s „ženským elementem“. To zní trochu složitě, takže se pokusím o vysvětlení – Connelly zkrátka nechal oba detektivy pracovat společně. Patrně potěšen tím, jak jim to vzájemně „klapalo“, rozhodl se pokračovat v tomto trendu dál a výsledkem je Noční oheň, o němž mohu už dopředu říct, že je to opět „connellyovka“ jako řemen!

Ve stručnosti si oba detektivy připomeňme. Jak známo, Harry je složitá povaha, dalo by říct zarputilý buldok v lidské podobě, který si jde za svým a když je to nutné, nezdržuje se dodržováním nějakých stupidních předpisů. Jeho šéfové z něho byli vždycky „na prášky“ a kariéra úspěšného detektiva posléze skončila dobrovolně povinným odchodem do penze. Zaslouženého odpočinku po létech náročné služby si však Harry Bosch užívat nechtěl a podařilo se mu docílit toho, že se může věnovat starým nevyřešeným případům. U jednoho z nich se mu připletla do cesty jistá sebevědomá až mírně arogantní ženská...

Renée Ballardová je podobné „číslo“. I ona je zvyklá „chytat býka za rohy“ a nesnáší policejní hlavouny, co se pořád něčeho bojí (jednou médií, podruhé politiků) a mají hrůzu z každé „nestandardní“ akce. Copak ale může policista pokaždé jednat jen podle nalinkovaných instrukcí, není to tak, že někdy musí hodit všecko to byrokratické haraburdí za hlavu a spolehnout se pouze na svou intuici? Renée měla v této věci vždy jasno, takže si postupem doby vysloužila nálepku potížistky a když si navíc jednou nenechala líbit nevhodné chování svého šéfa, čekalo ji přeřazení na méně „exponované“ místo. A tady se jednoho dne za dosti dramatických okolností seznámila s jakýmsi podivným chlápkem...

Nyní tedy Harry Bosch a Renée Ballardová pracují na svém druhém společném případu a není jim věru co závidět. Jedná se totiž o komplikovanou a k tomu ještě hodně starou věc, o takový ten (jak se v kriminalistickém slangu říká) „pomníček“, na který už po léta padá prach zapomnění. Konkrétně jde o to, že po smrti jistého Johna Thompsona, který kdysi býval Harryho parťákem, se v jeho pozůstalosti našel vyšetřovací spis, vztahující se k nevyřešené vraždě s pravděpodobným drogovým pozadím. Otázka samozřejmě zní, proč onen detektiv přechovával zmíněný spis doma, když musel vědět, že takovéto počínání je na hraně zákona. Harry ovšem pracuje ještě na jiném případu (jde o vraždu soudce, kde se zdá být vše jasné a obviněný se k ní dokonce přiznal, ale starému zkušenému detektivovi tu něco přece jen nehraje) a rovněž Renée má práce nad hlavu, neboť vyšetřuje smrt bezdomovce, u níž sice zpočátku vše ukazovalo na nešťastnou náhodu, avšak brzy vyšly najevo nové a hrozivé skutečnosti. Pátrání po pachateli třicet let staré vraždy je tudíž pro oba detektivy jakýmsi vedlejšákem, což samozřejmě neznamená, že by mu nevěnovali náležitou pozornost. Vydejme se tedy spolu s nimi do nebezpečných ulic Los Angeles a držme jim palce...

Pokud bych knize měl něco vytknout, pak by šlo o následující záležitost. Jak známo, pseudolidskoprávní šílenství v dnešních USA dosáhlo už takových rozměrů, že např. dělat si naděje na získání filmového Oscara může jen snímek, v němž v kladné roli vystupuje příslušník nějaké „utlačované menšiny“. Zdá se, že podobné trendy tam pronikají i do literatury a je smutné, že v tom „jede“ i spisovatel Connellyho formátu. O co konkrétně jde? Harry Bosch je klaďas se vším všudy, ale americký autor přesto cítí potřebu ho ještě „vylepšit“. Na jeho hrdinovi prostě nesmí ulpět ani stín podezření z nějaké xenofobie či dokonce tzv. „homofobie“! A tak Harry „musí“ být smutný ze smrti mladého lupiče a narkomana, protože dotyčný je gay a jako takový si zaslouží soucit a pochopení. Jindy, když homosexuální predátor zaútočí na vyhlédnutou oběť a ta jej zabije, je Harry „povinně“ znechucen poznámkou svého parťáka, že si dotyčný zvrhlík smrt zasloužil. Ačkoli všechny relevantní vědecko-medicínské poznatky dokazují opak, v knize Noční oheň je jako nezpochybnitelný fakt prezentováno politicko-korektní klišé, že gayové mají svou „orientaci“ vrozenou a za své protipřirozené sexuální praktiky nemohou... 

Jinak ovšem považuji za nutné ještě jednou vyjádřit obdiv ke spisovatelskému umění Michaela Connellyho, který v současné době nemá v detektivním žánru konkurenci.