Marina Stěpnova kráčí ve stopách ruských klasiků

Úchvatná kniha s mimořádně hlubokým duchovním poselstvím, jedna z těch, při jejichž četbě se čtenář mimoděk ptá, jak je možné „pouhými“ slovy dosáhnout takové emocionality, barvitosti, ponoru do hlubin lidské duše... Marina Stěpnova svým románem Lazarovy ženy důstojně navazuje na slavné tradice klasiků ruské literatury, s nimiž, jak se záhy ukáže, má nemálo společného.
Tématicky by se Lazarovy ženy daly nejspíš charakterizovat jako psychologický román, toto označení - jakkoli formálně správné - se však ukazuje být příliš částečné a povrchní, kniha má mnohem širší záběr a vlastně se jakémukoliv „zaškatulkování“ vzpírá. Jisté je jedno - máme co do činění s literárním skvostem, který se vymyká všemu, na co jsme u nás zvyklí, resp. přichází k nám z prostředí, jež ( bohužel!) je nám duchovně stále vzdálenější.
I toto je (vedle některých jiných) důvod, proč lze předpokládat, že kniha Mariny Stěpnovy bude pro řadu českých čtenářů obtížně stravitelným soustem, neboť se v ní setkají s názorem na svět a lidský úděl v něm pod diametrálně odlišným úhlem pohledu. Všeobecný kult hédonismu jako základního životního postoje průměrného člověka dnešního Západu se totiž zcela míjí se zaměřením a vyzněním Lazarových žen. Ovšem pro ty, kteří si uchovali alespoň elementární stupeň citové a mravní senzibility a jsou tudíž schopni vnímat i duchovní rozměry lidské existence, bude dílo ruské autorky opravdovým objevem a jeho četba literárním svátkem.
Marina Stěpnova na stránkách svého románu, resp. na životě hlavních postav dává v plné šíři a hloubce prostor fenoménu, pro nějž se v literatuře (a pochopitelně nejen v ní) ujal termín „široká ruská duše“, která (a to je třeba zdůraznit, neboť je to často opomíjeno či nepochopeno) je jakýmsi prototypem lidské duše jako takové. Nechci zde zacházet do podrobností a nebudu tudíž analyzovat tento i pro mnohé jiné ruské spisovatele charakteristický literární styl - řeknu jenom tolik, že jsem si pro něj vytvořil termín „světský mysticismus“.
Ústředním tématem románu je vylíčení životní cesty Lazara Lindta, odehrávající se na pozadí ruských, sovětských a nakonec znovu ruských dějin 20. století. Nejde ale o dějiny lidského života, nýbrž o dějiny lidské duše a právě tato skutečnost tak zásadním způsobem odlišuje Lazarovy ženy od žánrově podobných knih, u nichž je ovšem ideové východisko přesně opačné. Takže - to „jiné“, originální a nadčasové (asi je vhodnější použít výraz „mimočasové“, neboť tady se dostáváme do svého druhu absolutních hodnot, kde čas a prostor ztrácejí svůj obvyklý význam) spočívá nikoli v tom, „co“ spisovatelka sděluje, nýbrž „jak“ to sděluje, jakých prostředků používá a hlavně - z jakých prazákladů lidské existence čerpá. V tomto směru není nejmenších pochyb o tom, že duchovní podstata světa i člověka je jasně dominantní a že tato nadřazenost, i když mnohdy jakoby odsunuta do pozadí tlakem „obyčejných“ životních událostí, se ve skutečnosti právě v této všednosti, banálnosti a časoprostorové omezenosti demonstruje tím více. Náhodná setkání, rozhovory, chvíle štěstí a smutku a především sama láska - to vše se zřetězuje do duchovní symfonie, jíž mnohdy nerozumíme a možná ani rozumět nemůžeme, ale kterou přesto jakýmsi šestým smyslem bezpečně cítíme a poznáváme a za níž tušíme něco ještě mnohem většího...
Jistá čtenářka se vyjádřila v tom smyslu, že při četbě Lazarových žen několikrát plakala, aniž vlastně věděla, proč. Tady není co dodat - tato jediná věta je výstižnější než sebelepší recenze.
Svůj slavný román Doktor Živago uvedl Boris Pasternak mottem: „Donutil jsem celý svět, aby plakal nad krásou mé vlasti.“ Lazarovy ženy Mariny Stěpnovy jsou románem, který si Pasternakovo motto určitě zaslouží také.