MARILYNNE ROBINSONOVÁ: DOMOV

Fascinující román, do něhož velká spisovatelka vložila svou životní moudrost 

Procítěně a láskyplně, zároveň též s velkým literárním mistrovstvím napsaný román, v němž Marilynne Robinsonová opět dokazuje, že je jednou z největších spisovatelek současnosti. Její styl mi vzdáleně připomíná slavnou Pearl C. Buckovou – Robinsonová se rovněž snaží dobrat až k prapůvodnímu zdroji lidské duše, v němž má tato nejen svůj počátek, ale který ji zároveň obdarovává schopnostmi, mezi nimiž jednoznačně dominuje láska. Ta má ovšem mnoho podob, resp. nemusí být vždy spojena s pocitem štěstí a životního naplnění. Mezistupňů lásky je nepřeberné množství a umění jemného rozlišování mezi nimi je podle mého názoru jednou ze základních charakteristik všech velkých literárních tvůrců.
Starý a v nové zástavbě staromódně působící dům, obklopený pozvolna zarůstající zahradou, kdysi domov početné rodiny Boughtonovy, je nyní opuštěn. Děti se postupně rozprchly do světa a otec, křesťanský kazatel, v něm dožívá sám. Necítí lítost ani zármutek – je to moudrý muž a ví, že takový je prostě lidský úděl, tato země není místem, kde bychom mohli dosáhnout skutečného, dokonalého štěstí. Tady přece všechno pomíjí, vidí to ostatně všude kolem – chátrající dům, neudržovaná zahrada, hlavně však on sám, stařec nad hrobem.
Tím hlavním je pro člověka vědomí, že život prožil dobře, podle Boží vůle a starý muž cítí, že se za ten svůj nemusí stydět. Přes všechny neduhy a obtíže, spojené s ubýváním tělesných sil, je v nitru vyrovnaný, pokojný a vděčný za dar života, za nímž se ohlíží s nostalgií, dojetím a ostatními přirozenými lidskými city, především však s láskou k Bohu. Ne, nemá si nač stěžovat ani jako otec rodiny – děti jej často navštěvují, vychoval je snad dobře. Ach ano, Jack... Kdepak je mu dnes konec? Stařec vzpomíná na syna, který jediný nenašel správnou životní cestu a za něhož se každý den dlouze modlí.
Román začíná okamžikem, kdy se do rodného domu vrací dcera Glorie – je jí třicet osm let, zůstala neprovdaná a je tudíž na ní, aby se postarala o stárnoucího otce. Návrat v ní vyvolává nezadržitelný proud vzpomínek na dětství a dospívání, vedle krásných a radostných také těch méně příjemných – mezi ostatními sourozenci platila pro svou lítostivou povahu tak trochu za podivínku, přičemž zvlášť napjaté vztahy měla se samorostlým a mnohdy arogantním Jackem.
Život umí být někdy zamotaný a nepředvídatelný – Glorie je u otce teprve několik dní, když tu mu náhle, po dlouhých letech mlčení, přichází dopis od marnotratného syna! Jack píše, že by se rád vrátil, což je pro starého pána zpráva, v niž už skoro nedoufal. A tak se sestra znovu setkává s bratrem, od něhož musela kdysi snést nejedno příkoří – teď ovšem před ní stojí rozpačitý, nejistý muž, který neví co říct a jak se k ní chovat. Stejně zaražená a nejistá je však i Glorie.
Co Jackův příchod přinese? Jak a zda vůbec bude možné navázat přetrženou nit jejich životů? Ne, dvakrát vstoupit do stejné řeky nelze, ale přece jen... je to bratr! A přichází zřejmě po nějaké těžké životní prohře, po vystřízlivění z mladického furiantství. V Glorii se střetává tolik nejrůznějších pocitů, že se v nich nemůže vyznat. Který z nich nakonec převáží?
V hledání odpovědi na tuto otázku spočívá základní směřování příběhu, plného vzájemného střetávání, nepochopení a vyřčených i skrytých výčitek, zároveň však i chvilek souznění a porozumění. Glorie tuší, že nakonec, po všech trápeních a bolestech, které si lidé (i ti nejbližší) navzájem mohou působit, sundají masky ze svých duší a zůstane čistá láska – dcery k otci, sestry k bratrovi. A také k domovu a k rodinnému poutu, které nikoho nevylučuje z tajemného společenství, jehož garantem je sám Bůh...
Marilynne Robinsonová se ve svém romanticko-psychologickém díle zastřeně, ale o to působivěji dotýká otázek spojených se smyslem lidského života a jeho metafyzickým vyvrcholením. Kniha tak překračuje hranice literatury a vstupuje do filosofické říše čistých idejí. Zážitek z její četby je úchvatný!