Autorka nám předkládá příběh Patricka Oxtobyho, který se vymyká obvyklému názoru na "krásná léta bezstarostného mládí". V případě jejího hrdiny se totiž jedná o jedince, který pro svou plachost, společenskou neohrabanost a neschopnost "zapadnout" do světa normalizovaných konvencí je jakoby na obtíž jiným a současně i sám sobě. Ne, Patrick není duševně nemocný, jeho diagnóza, jakkoli může vzdáleně upomínat na sociální fóbii, spočívá "pouze" v neschopnosti rozumět si s druhými. Toto "pouze" se však může vyvíjet dál a dál, a pokud se tak děje negativním směrem, může dojít až k tragédii.
Dá se říct, že Patrick je postavou kladnou i zápornou zároveň. Jeho zkratovité jednání, jímž reaguje na zmíněné problémy, především tedy jeho radikální snaha začít nový život někde úplně jinde, kde ho nikdo nezná a kde, jak doufá, se mu podaří vyskočit z onoho koloběhu neustálých neúspěchů a nezdarů - to všechno je nám zajisté sympatické a držíme mu palce, aby mu jeho svérázný životní come-back vyšel. Po čase si však začneme říkat, zda by se přece jen nemohl trochu "pochlapit" a "něco" se sebou udělat. Opravdu je mu souzen úděl věčného vyděděnce, vážně je alkohol jedinou možností, jak uniknout ze "zlého" světa?
V mistrně napsaném příběhu nám Holandová dává nahlédnout do vnitřního světa mladého muže, který o své místo na slunci musí bojovat především sám se sebou. Otevřená zůstává otázka viny - kdo "za to" může? Jestliže se ostatní bez problémů "začleňují", proč ne i Patrick? Ovšem - je ono "splynutí s davem" opravdu základním atributem "normálního" života? Není na tom nakonec lépe náš hrdina, který "stojí mimo", jakkoli se snaží "dostat dovnitř"? Tady se autorka dotýká existenciálních aspektů dospívání, resp. vstupu do "dospělého" života. Způsob, jak se v této problematice orientuje, ukazuje na její psychologickou bravuru, na schopnost či spíše umění vcítit se do duchovního světa svého - byť "jen" literárního - Patricka...
To, o čem byla doposud řeč, tj. Patrickova "antisociálnost", se tím více vyostřuje v situaci, kdy je zatčen, obviněn a ocitá se ve vězení. Jeho reakce na tuto novou ránu osudu se odehrává přesně v režii jeho dosavadního "praní se" se životem. Tady, v novém, nezvyklém a pro "normálního" člověka jistě nehostinném prostředí se ale stává malý zázrak - Patrick se na svůj pobyt za mřížemi adaptuje kupodivu dobře. Jasně určená pravidla, denní pořádek a časový režim na něj působí blahodárně, právě v tom se ale současně ve vší nahotě ukazuje absurdnost jeho života, jehož smyslem je vlastně možná nevědomá, ale objektivně reálná touha "nějak" přežít.
Kniha Co se stalo anglické spisovatelky Marie Joan Hylandové je náročné čtení, jak tomu u kvalitních psychologických románů ostatně vždy bývá. Kniha se spíše promýšlí než čte. Na jejím konci však zjistíme, že naše "námaha" rozhodně nebyla marná.